Fotoreportér Besperát: První fotky jsem vyvolával v koupelně

Fotí sport, demonstrace, státníky i obyčejné lidi. Ondřej Besperát vzpomíná na své začátky, zamýšlí se nad investicí do fotoaparátu a vysvětluje, kolik fotek z dovolené je vhodné ukázat návštěvám.

Fotoreportér Ondřej Besperát prý v pubertě fotil romantické kýče a fotografie si z kinofilmu vyvolával sám doma v koupelně. Pamatuje si na dobu, kdy digitální aparáty začínaly a kdy si nikdo nemyslel, že by mohly vytlačit klasické foťáky na kinofilmy. Jako profesionála ho naštve, když mu někdo chce na návštěvě ukázat spousty nekvalitních fotografií. „Tohle já nesnáším!“ vypráví se smíchem Besperát.

Kamarád vám chce ukázat několik set různě nekvalitních fotografií z prázdnin. Co vy na to?

Tohle nesnáším (smích). Myslím, že řadu přátel jsem urazil, protože jsem odmítl dívat se na jejich krásné fotografie z Chorvatska. To, co by člověk kdysi na kinofilm vyfotil jednou, dnes na digitál nafotí patnáctkrát. Což je dobře. Ale pak by měl nastat druhý krok. Pokud chci fotky někomu ukázat, vyberu dvacet třicet nejlepších. To by mělo být součástí společenského chování. Obtěžování druhých příliš velkým množstvím vlastních fotografií je neslušné (smích).

Kterou fotografii hodnotíte jako pěknou? Záleží na nápadu, provedení?

Už mě neoslovují západy slunce, i když v sedmnácti jsem měl období, kdy jsem nefotil nic jiného než romantické kýče. Dnes mě ale zaujme fotka, která má nějaký nápad. Asi je to tím, že jsem víc novinář než fotograf. Ale líbí se mi, když někdo vyfotí člověka, kterému dali na nábřeží ve Splitu do kornoutku osm kopečků zmrzliny, nebo přítelkyni, která se směje, až se za břicho popadá. Takové fotky mají emoce. I když nejsou kompozičně nebo stylisticky úžasné, fotografovi se při prohlížení vybaví daleko pestřejší vzpomínky a více se s fotkou spojí.

Co byste poradil začátečníkovi, který chce fotit dobré snímky?

První věcí je naučit se foťák ovládat. Poslepu. I když je to automat, který má dvě tlačítka, je potřeba vědět, jak dlouho trvá, než se zapne nebo zaostří a k čemu ta tlačítka jsou. Také by měl člověk hodně fotit a srovnávat své výtvory s těmi, co se mu líbí například v časopisech. Linie, které zachycuji, by měly být srozumitelné. Fotka musí diváka přirozeně vést. Důležité je nebát se přijít blíž, nepřitahovat si lidi a věci zoomem. Nefotit z deseti metrů, ale udělat deset kroků a fotit z metru, ne celou postavu, ale třeba jen od hrudníku nahoru, aby si divák lépe představil, jak se fotografovaný tváří.

Jaký fotoaparát by si měl začátečník koupit?

To je samozřejmě individuální, ale člověk by si měl koupit foťák, který bude složitostí odpovídat tomu, co je ochotný se o něm naučit. Spousta lidí si koupí zrcadlovku za pětadvacet tisíc a pak stejně fotí v automatickém režimu. To je podle mě zbytečné. Vezměte si peníze, které v krajním případě chcete do foťáku investovat a kupte si přístroj o pět tisíc levnější. Zjistíte, že vám udělá skvělé fotky, ze kterých budete mít radost (smích). Důležitější než výběr aparátu je osahat si ho, zjistit, jak je rychlý a v jakých světelných podmínkách fotografuje.

Fotíte ještě někdy na klasický kinofilm?

Mám doma starší přístroj, který občas používám na dovolené, ale jen proto, že je odolný. Vozím si ho na kole v batůžku, a když spadnu, nemusím se bát, že mu ublížím. Vyvolávání a skenování fotek ale leze do peněz. Pamatuju si, jak jsem chodil na veletrhy, a Minolta představovala první digitální fotoaparáty s mizerným rozlišením, které stály čtvrt milionu korun a na paměťovou kartu, v té době disketu, se vlezly asi čtyři fotografie. Všichni si ťukali na hlavu a říkali, že tohle nikdy nemůže být tak dobré, aby to vytlačilo kinofilm. Za sedm osm let je všechno úplně jinak.

Umíte si fotografie z kinofilmu vyvolat sám?

Umím. Asi budu jedna z posledních generací, která to dělala plošně. Naučil mě to táta. Podědil jsem po něm vybavení z roku 1960 a v době, kdy jsem byl na gymnáziu, jsem se večer zavřel v koupelně, vyvolával fotky a naučil se při tom pít kávu.

Pamatujete si na svůj první foťák?

Pamatuju. Byla to Exakta a dostal jsem ji od táty, když mi bylo dvanáct. Mám ho dodneška. Na památku.

Jana Foberová