Fejeton: O tajích literatury

Kurt je literární postava, ale neví o tom. Myslí, že je zcela samostatná osoba závislá pouze sama na sobě a na svých rozhodnutích. Být dobrým člověkem je jeho nejvyšším životním cílem. Dobro mu připadá jako poctivé sklo – nic neskrývá, leskne se čistě a krásně. Je tak jasné, protože co není dobré, je zlé.

Pribeh o nebohem Kurtovi, zmitanem mezi dobrem a zlem, nabidne ctenarum racionalni osvetleni vlastni moralni rozpolcenosti. Klara Zidkova

Nelze říci, že by byl Kurt praktikujícím katolíkem, i když jej rodiče jako malého také strčili do kádě s vodou, aby stvrdili jeho nekonečnou lásku k Našemu Pánu Ježíši Kristu. Na mše moc nechodí, ale nosí své dobro všude s sebou. Neustále se v myšlenkách obrací ke svým zásadám a přesvědčením, které zaměstnávají jeho srdce, mozek i žaludek po většinu bdělého stavu a občas se s nimi setkává i ve snech prostřednictvím nejpodivnějších obrazů.

Kurt chce být dobrým člověkem, jenže se mu to vždy tak nějak zvrtne.

Něco zcela nepochopitelného, něco vyššího nebo naopak hodně nízkého nutí Kurta porušovat zásady, které si stanovil, a opakovaně ubíjet své dobro. Ta tajemná síla je velice rafinovaná a dokáže Kurta zmást tak, aby si myslel, že to sám chce.

Někdy večer, když padne tma, Kurt hodně pije. Nalévá sám ve svém bytě jednu sklenku vína za druhou. Musím však upozornit, že z alkoholismu jej podezřívat nemůžeme. Někdy se v jeho duši objevují chmury jako černé kaluže po dešti, jejichž temnotu se svým pitím snaží rozředit. Jindy pije zase jen proto, že má prostě chuť.

V průběhu pití mu na mysl přicházejí všelijaké marnivé a pitvořivé myšlenky, která nejsou ani trochu krásné, ale naopak je na nich nápadné, jak jsou škaredé. Nejděsivější je na nich potěšení, které člověku způsobují. A Kurt se divoce směje – nebo jinak - Kurt se posmívá. Ale komu? Zejména lidem, které sám nejvíc miluje. Posmívá se jim víc než sobě.

Pak ale pokaždé, když se v opilosti vleče do své ložnice, jej zachvátí úplně jiný smutek. Kurt jde pomalu chodbou a vzpomíná na své dobro, které by chtělo, aby byl spořádaným člověkem, jenž nehledá potěšení v alkoholu. Zející propast mezi jeho ideálem a sebou samým jej velice trápí. Proč je tak těžké být dobrým člověkem, když po ničem jiném netoužím a na jinou cestu se nedívám? Ptá se Kurt sám sebe. Pak usne.

Nehovoříme tu však pouze o pití. Kurtovy myšlenky a činy opravdu nejsou čisté. Za svého života již učinil několik pokoutních obchodů, účastnil se podvodu, právě pomýšlí na smilstvo a někdy je dokonce líný…

Ráno je všechno jinak. Předstírá sám před sebou, že nemá kocovinu, která by mohla připomenout jeho včerejší bolestný poklesek a zaplašit jeho znovunabyté ideály o dobrém životě. Tohle je Kurtova nekonečná životní sinusoida. Když je dole, tak se trápí, a když je nahoře, tak pokaždé zapomene, že bude zase dole.

Chudáček. Netuší, že černobílé romány už dnes nikdo nečte.

Klára Židková