Fanoušci Trabandu proletěli Flédou

Brněnský klub Fléda je proslulý pořádáním zajímavých hudebních akcí a koncertů. Kapela Traband zde ve čtvrtek dvaadvacátého dubna pokřtila své nové album Domasa. Druhou částí večera fanoušci prolétli s kapelou Poletíme?.

Před červenou fasádou Flédy postává houf lidí už dlouho před osmou, kdy má večerní program začít. Milenecké páry, trampové i dredaři se svorně tísní přede dveřmi, které hlídá nekompromisní vrátný. Dovnitř je pouští pouze po malých skupinkách. „Trabandy už poslouchám od čtrnácti, doufám, že budou hrát Sáru,“ svěřuje se mladá dívka s hippies vizáží své kamarádce.

Natěšený dav se pomalu přelévá do předsálí, kde ale nedočkavce čeká zklamání. Ze zavřeného sálu se zatím ozývají jen nejrůznější pazvuky. „Prý dojeli později a ještě zvučí, kdo ví, jak se to protáhne,“ šeptají si fanoušci zákulisní informaci. Jediný, kdo má asi z průtahů radost, jsou majitelé baru. Nedočkaví čekající ho vzali útokem a obsluha nestíhá točit pivo.

Když se dveře sálu konečně otevřou, davem zašumí vzrušení a každý se snaží urvat co nejlepší místo. Dlouho se ale zdá, že snaha byla marná – na pódiu jsou stále jen hudební nástroje a ti, kdo je rozezvučí, chybí. „Héj, jedém!“ ozývá se z publika marné vyvolávání. Jakmile ale po více než půlhodinovém zpoždění vyskočí na pódium Jarda Svoboda, Jana Modráčková-Kaplanová, Václav Pohl a Robert Škarda z Trabandu, přivítá je ohromný aplaus. Muzikanti na nic nečekají a rozehřívají publikum první písní. Frontman Jarda ale nezapomene připomenout, že hlavním bodem večera bude křest jejich nového alba Domasa. „Nevím, jestli se přímo hodí slovo křest. Prostě to album představíme, pokřtíme a pak hodíme mezi vás,“ přibližuje program. „A zapijeme!“ odpovídá mu rozdováděně kdosi z publika.

Nejprve kapela připomíná některé své starší známé písně. „Žil tichý muž, v tichém domě, v tichém městě, v tiché zemi…“ už si s nimi zpívá většina dobře naladěných fanoušků. Ačkoliv žadoní i o další staré hity, Traband nezapomíná na hlavní cíl večera a začne s představováním nového alba. „Příští píseň se jmenuje Zlá/sky. Uvažovali jsme, že tak pojmenujeme celé album, je to vlastně poprvé, co od nás uslyšíte slovo láska,“ přibližuje frontman posluchačům novou skladbu. Po chvíli se ale zdá, že potenciálním názvem cédéčka mohla být skoro každá nová píseň. Lidé na ně reagují skvěle, baví se, houpou a skáčou do rytmu. Zpěv, tuba, trubka, harmonium i bubny k sobě výborně ladí a Traband fanouškům ukazuje, že se mají ještě na co těšit. Oproti předchozím albům se více přiblížil ke svým rockovým kořenům, ale publikum se baví u nových písní stejně jako u osvědčených starých.

Když skupina přehraje všechny své nové písně, konečně přichází čas oficiálního křtu desky. „Je to vždycky trochu trapný a nevíme, co máme dělat, když bouchají šampaňský. Takže si místo toho zazpíváme jednu téměř lidovou a pak ho mrskneme někam do davu,“ vysvětluje Jarda fanouškům. Všichni čtyři z kapely se postaví před mikrofon a nad novou deskou překvapenému davu zapějí známou trampskou píseň Teskně hučí Niagara. Na konci opravdu splní slib a čerstvě pokřtěné cédéčko hodí kamsi do publika. „Tímto je album uvedeno v život. Budete-li ho chtít, vepředu je stánek. Nebo si ho přepalte od toho, co ho chytil,“ lakonicky frontman završí slavnostní událost.

Lidé ale nechtějí nechat kapelu odejít z pódia. „Sáru! Utopence!“ dožadují se fanoušci největších hitů. Už při prvních tónech další písně se ozývá souhlasné mručení – a slavnou píseň Černej pasažér zpívá snad celá Fléda. Návrhy zpěváka, že už je pozdě a měli bychom jít spát, publikum rázně zamítá. Potěšená kapela se tedy rozloučí ještě dvěma hity a uvolní pódium, aby si nástroje mohla připravit druhá skupina večera – brněnští Poletíme?.

Jakmile dozní poslední tóny, proud lidí se lije k baru. V tlačenici si rozdovádění fanoušci sdělují zážitky a v předsálí to vypadá jako na sjezdu hudebních kritiků. „Nová tvorba je víc punková a bigbeatová, na cédéčku mě to moc nebavilo. Koncert jsem si ale užil, byl parádní,“ svěřuje se kamarádovi nenápadný mladík v hnědém svetru. Pohoda s pivem v ruce je nakažlivá a mnozí ani nepostřehnou, že v sále už rozjíždí svůj koncert kluci z Poletíme?.

Jejich vystoupení je živelnější a energičtější než koncert Trabandu, v kapele se sešly mimořádné talenty. Sálem zní skvělé housle, tuba, trubka, banjo, klavír, kytara, bubny a nezaměnitelný zpěv. Zpěvák Rudolf Brančovský v lidech vyvolává nadšení a pozitivní emoce, má ohromnou energii, kterou publiku úspěšně předává. Na pódiu se předvádí, skáče, zpocené dlouhé vlasy mu lítají do čela a publikum už mu zcela propadlo. Koncert si užívají všichni. Ti, kteří skáčou pod pódiem, i ti, co jen postávají vzadu a houpou se do rytmu. Kouzlo okamžiku způsobilo, že zřejmě každý souhlasí se slovy jedné písně: „Všichni co tu s náma nejsou, tak jsou blbí, že tu nejsou!“

Na některé písně bere frontman do rukou banjo a je vidět, že si atmosféru pořádně vychutnává. „Prvních pět dam pod pódiem má mou pochvalu! Ony normálně dělají všechno po mně – já takhle mávnu rukou a ony taky!“ pochvaluje si. Jednu z nadšených fanynek dokonce potom vytáhne na pódium jako zpěvačku. Publikum se výborně baví a při slovech písně „Kdo nejdál nahulatej doběhne,“ na pódium dokonce létají kusy oblečení.

Když muzikanti vyhlásí poslední kus, posluchači se s koncem koncertu rozhodně nechtějí smířit a vytleskají si dokonce tři přídavky. Na závěr zní Flédou klasická Rosa na kolejích a při odchodu se fanoušci dohadují, kdo byl vlastně lepší – jestli křtící Trabandi nebo „předkapela“, která prolétla večerem jako bomba pozitivní energie.

Vendula Karásková