Europa park: jízda s hlavou v oblacích

Na velikosti někdy záleží. Zvláště když se na horské dráze řítíte rychlostí sto třicet kilometrů za hodinu. Rozdíl mezi pouťový řetízkáčem a obří atrakcí s přetížením 4G se pak pozná okamžitě.

Europa park v německém Rustu je jeden z největších tematických zábavních parků na světě. Pro desetileté dítě může být splněním jeho nejtajnějších přání. Ale i když je vám dvacet, běháte po parku jako splašený a hledáte cukrovou vatu. Všechny atrakce, barvy a efekty kolem návštěvníků tvoří svět plný kýče, který je k tomu svádí. Nad všechny divy Europa parku ale vyčnívají dvě horské dráhy. Silver Star se tyčí do výšky sedmdesáti metrů a pohled na jeho několik příkrých srázů dokáže rozpumpovat srdce i otrlého dobrodruha. „A vzadu je ještě jedna nová, kde jedete chvíli hlavou dolů. Tu taky vyzkoušíme,“ informuju nadšeně svých šest spolužáků, kteří se mnou park navštívili. V té chvíli netuším, že pro mě jízda na Blue fire megacoaster nebude úplně tím nejpříjemnějším zážitkem.

Pár hodin adrenalinu

Europa park je rozdělen na třináct částí, které představují třináct evropských států. Tvůrci se o to postarali dokonale. Architektura, hudba, restaurace, stánky s jídlem i lidé v krojích. Vše reprezentuje typické znaky každé evropské kultury. Když procházíme o půl desáté hlavní branou, kamarád Vašek zavelí: „Je půl, zavírá se v šest. To máme více než osm hodin, abychom prošli celý park. Tak rychle!“ žene nás přes německou část. Na začátku adrenalinového dobrodružství navštívíme například 4D kino, strašidelný hrad nebo Eurosat, což je obří stříbrná koule s dráhou uvnitř. V Europa parku nejsem poprvé a tak své přátelé  ujišťuju, že se nemusí bát, že jízda v kouli patří mezi ty mírnější. Lžu. „Super, ne? Přežili jste to?“ ptám se jich, když vysednou z vozíků. I když všichni atrakci rozdýchávají, vypadají nadšeně. Nic tedy nebrání pokračovat přes podzemní jeskyni plnou hýbajících se pravěkých ještěrů a švýcarský vozíkový tobogán k největší atrakci -  Silver star.

Když stojíme pod dráhou a sledujeme, jak se vozíky ve výšce sedmdesáti metrů vlní a lidé piští, říkáme si, že to bude vzrušující. Pak čekáme na konci řady a vidíme návštěvníky, kteří právě trasu absolvovali, jak si rovnají vlasy a snaží se pořádně nadechnout. Smích nás trochu přechází. A když nás vozík vyváží k nejvyššímu bodu, tak se jen modlíme, aby byla sedadla pevně připoutána a inženýři sestrojili dráhu

bezpečně. „Zkusme to bez emocí,“ navrhuje nejméně vystrašený Arthur. Pod sebou mám stále zvětšující se propast, před sebou strmý pád a tuším, že bez emocí to nepůjde. A taky že ne. Najedeme na zlom, řítíme se dolů a já se nemůžu nadechnout. Mám chvíli zavřené oči a cítím obrovskou sílu, která mi tlačí na hruď. Asi ječím, ale nejsem sama. Ale když se uklidním, oči otevřu, zvednu ruce a spolu s ostatními si užívám výšku, rychlost a adrenalin.

Čekání na zázrak

Novinka, dráha Blue fire megacoaster, díky níž se na chvíli ocitneme i hlavou dolů, je však pro mě šok. Z depa vystartujeme tak rychle, až mi to vyrazí dech. „Super, super, super!“ řve přede mnou Honza, když se vrháme do další zatáčky, ale já jsem stále jako omráčená a dřív než se uvolním, jízda končí. Ani jsem nestačila zaznamenat, že jsme byli vzhůru nohama. Hlava se mi trochu motá, rovnováha je narušená. „Ještě, že jsi nešla,“ říkám Kláře, která odmítla s podrážděným žaludkem jízdu absolvovat. Ve skrytu duše však vím, že kdyby se ostatní rozhodli jít ještě jednou, půjdu taky.

Velké vodní sjezdovky, neuvěřitelně propracované podzemní tematické jeskyně, rafty, bobové dráhy i vyhlídky. To vše dělá z Europa parku místo, které ve vás probudí nadšeně poskakující dítě. Svědčí o tom davy cizinců, kteří ulicemi proudí. Nebýt lidí, užili byste si ale park ještě intenzivněji. Právě čekání v dlouhých, až půlhodinových řadách trochu vyvolávalo pocit, že člověk o hodně přichází. „Čekala jsem, že si některé atrakce vyzkoušíme vícekrát, ale kvůli řadám o tom dost pochybuju,“ konstatuje na začátku Lucie. Když se blíží šestá hodina, všichni zklamaně směřují k hlavnímu vchodu. Naštěstí Vašek včas oznámí dobrou zprávu. „Dneska mají výjimečně otevřeno až do sedmi. Tak jdeme ještě jednou, ne?“ Tak jdeme. Řada neřada.

Michaela Sagitariová