Dusilová a čínské vlajky: Právo na názor má i ten, s kým nesouhlasíme

Lenka Dusilová i David Koller mají právo říci svůj názor na chování hlavy státu. Česko čínská obchodní komora má právo zaplatit vyvěšení čínských vlajek v Praze. Projevy názoru musíme respektovat, i když s nimi nesouhlasíme.

Trojice umělců oceněná hudebními cenami Anděl pronesla během vyhlašování cen kritické poznámky na stranu Miloše Zemana. Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček, loajální k subjektu, který zastupuje, odrazil útok umělců přirovnáním k angažovanosti umělců za dob socialismu. A hned tu máme nové mediální téma.

Dusilová teď sklízí ze strany prezidentových příznivců kritiku a leckdy i urážky. Ti, do jejichž vkusu se svým vystoupením trefila, jí naopak vyjadřují podporu a gratulují ke statečnosti. Nejsou ale obě reakce přehnané?

Tak předně, co je na tom hrdinského? Pronést veřejně ve svobodné společnosti kritickou připomínku k chování hlavy státu je projevem zdravé plurality názorů. Kritici si vyslouží maximálně uraženou reakci prezidentova mluvčího a schytají pár nevybíravých urážek v internetových diskusích, které stejně nikdo soudný nečte. Nehrozí jim žádná perzekuce, trestní stíhání nebo dokonce smrt.

Kritický názor na prezidenta navíc není ojedinělý, zastává ho jeden celý, poměrně výrazně početně zastoupený proud české společnosti, a zastává ho dlouhodobě. Vyjádření hudebníků nejsou nijak neotřelá, nejsou něčím, co by si zasloužilo vyšší míru mediální pozornosti.

Na druhou stranu, zpochybňování práva umělců na vlastní názor je zpochybňováním podstaty svobodné společnosti. Teze, že se umělci mají věnovat umění a nemají se vyjadřovat ke společenskému dění, je scestná. Podobně jako kdybychom truhláři přikazovali vyjadřovat se pouze ke dřevu. A je velmi absurdní, že podobně bludné přesvědčení zastávají i ti, kterým se nevadí šikovat na náměstích třeba pod vedením islamofobního zpěváka Aleše Brichty.

Zkrátka jsme si zvykli poměřovat oprávněnost projevování názorů mírou souzvuku s naším přesvědčením, což pěkně ukazuje další příklad z posledních dní. Soukromá společnost má dozajista právo objednat si a zaplatit vyvěšení čínských vlajek na reklamních plochách. Kroku, který připomíná podlézačské praktiky z normalizačních dob, se máme právo vysmívat. Můžeme také kritizovat to, že čínské vlajky v pražských ulicích zavlály na úkor reklamních poutačů prodejce mobilů, byť je něco takového ze strany poskytovatele inzertní plochy pravděpodobně smluvně ošetřeno. Nepřijatelné je ale jít a legálně vyvěšené vlajky poničit.

Přesto se někdo takový našel. A našli se i lidé, kteří útok na čínské vlajky schvalovali, s povděkem kvitovali a považovali za projev občanského aktivismu. Jenže legitimizace ničení soukromého majetku, i kdyby mělo být zaštítěno demonstrací sebeušlechtilejšího názoru, nás vede na neobyčejně tenký led. Ničení cizích věcí je stále ničením cizích věcí a závažnost tohoto protiprávního jednání se v demokratické společnosti ctící pluralitu názorů nedá poměřovat domnělou oprávněností motivací pachatelů.

Přejme si, aby měli umělci i nadále možnost na vyhlášení cen říci svůj názor. Přejme i mluvčímu prezidenta, aby i nadále měl možnost na kritiku umělců reagovat. Přejme si ale také, aby něco takového nebylo ničím neobvyklým, ale pouze běžnou součástí společenského dialogu. Ponechme zkrátka každému právo na názor, ať už s ním jakkoliv (ne)souhlasíme. Tleskejme těm, s kterými souhlasíme, ale respektujme i ty, s nimiž nesouhlasíme. A především jednejme v mantinelech zákona, když už se slušné chování nijak vymáhat nedá.

Adam Fogl