Dublin: přímořské město světoznámého piva, deště a legendárních spisovatelů

Černé pivo Guiness, srdeční barmani a čtvrť Temple. James Joyce, Samuel Beckett a Oscar Wilde. To vše je možné nalézt v Dublinu, v hlavním městě Irska, které se nachází na západním břehu irského ostrova.

Všudypřítomný déšť prosakuje do mých černých bot.  Utíkám. Kličkuju mezi loužemi. Zastavím. Pobírám dech a hledám úkryt. Je čtvrtek večer a centrum Dublinu vypadá jako po vymření. Zahlédnu lešení, u něhož si obrovitý dělník pokouší zapálit cigaretu. Přebíhám ulici. Sípavým hlasem pozdravím a vzápětí se musím zeptat na zvláštní věc, která mě trápí poslední hodinu: Kde jsou všichni? Dělník si mě změří nechápavým pohledem. Vdechne cigaretový kouř a ukáže na protější stranu. Otáčím se tím směrem a vidím nenápadné červené dveře s nápisem Long Hall.

Vezmu za kliku. Do mlčenlivé, deštěm omílané ulice najednou vstupuje hluk cinkajících sklenic, chraplavého smíchu a flétny, která je neodmyslitelnou součástí irské hudby. Stihnu se ještě otočit za dělníkem. Na znamení díků se mírně ukloním. Vejdu dovnitř, zabouchnu dveře a nehostinná ulice se opět ocitá v deštivém tichu.

Ačkoliv replika irského baru se nachází v každém větším evropském městě, autentičnost originálu je nezpochybnitelná. Těžkopádná irština v kombinaci s přiopilou angličtinou hlučí napříč malým prostorem, zatímco se prodírám k jedinému volnému stolu na konci místnosti. Je narváno k prasknutí. Jak zjistím o pár dní později, právě to je zřejmě nejtypičtější vlastnost irských barů: malý, nenápadný prostor, uvnitř něhož se bez problémů tísní hlava na hlavě. Koncentrace lidí na malém prostoru brzy sklidí své ovoce. „To je Minolta, ne?“ zeptá se mě anglicky muž ve středních letech a ukáže mi na krk, kde mi visí starý fotoaparát. Přikývnu a pustím se do širšího dialogu. Muž se představí jako Roy. Po chvíli už rozprávíme o Dublinu a jeho hlavních lákadlech. „Máme tu všechno. Od spisovatelů přes muzea a čtvrť Temple, kde jsou nejvyhlášenější bary z celýho Dublinu. Ale upřímně? Centrum zvládneš rychle, zkus se podívat i kousek dál,“ říká Roy. Na stole mi přistane Guiness, slavné irské pivo. „Tomu se říká lavinový efekt,“ řekne Roy, když zahlídne můj zkoumavý pohled. Pivní pěna se totiž ještě utváří.

Zhruba po hodině se k nám připojí Royova přítelkyně Katherine. Přestože máme hlavy v těsné blízkosti, musíme křičet. „Zajdi do Trinity College,“ urguje mě Katherine. Vyměníme si s Royem telefonní čísla a Katherine mi předává bílý ubrousek, kde jsou vypsaná některá zajímavá místa. Stihneme ještě hutnou konverzaci o irských spisovatelích. Po půlnoci vycházím na ulici, kde už naštěstí přestalo pršet.

Po anglické snídani, která kromě vajíček a slaniny obsahovala i takzvaný černý pudink (jídlo z krve, chutná podobně jako naše jelito), začínám druhý den ve zmíněné Trinity College, nejstarší irské univerzitě, kterou založila Alžběta I. v roce 1591. Právě zde studovali výše zmínění Wilde s Beckettem. Univerzitní prostory, kde jsou mimo jiné přechovávány výtisky všech anglických a irských knih, nabízejí návštěvníkům zajímavou směsici gotické a modernistické architektury. Nejvzácnějším artefaktem je bezpochyby Evangeliář z Kellsu. Kniha vytvořená kolem roku 800 je bohatě iluminovaný rukopisný evangeliář psaný v latině.

Dalším zajímavým dublinským jevem je rozmanitost místních domových dveří. Při bližším zkoumání se zdá, že návštěvník může objevit takřka všechny barvy dveří. Podle jedné pověsti mají dveře různé barvy proto, aby se opilý muž, který se vrací z hospody, náhodou nezatoulal do cizích dveří k cizí ženě.

Nedaleko Trinity Colege se nachází protestantská katedrála Christ Church. Budova pochází z roku 1038 a stojí na vyvýšenině nad řekou Liffey. Katedrála kombinuje prvky románské, gotické i novogotické architektury. V přilehlém parku je pak možné nalézt sochu Ježíše coby bezdomovce, která má podle kanadského tvůrce Timothy Schmalze provokovat lidi k zamyšlení. Stejná socha se nalézá i na řadě míst ve Spojených státech.

V centru Dublinu se nachází i socha Jamese Joyce. Duchovní otec moderní literatury a autor Odyssea či povídkové sbírky Dubliňané prohlásil, že "až zemře, Dublin bude napsaný v jeho srdci".

Po prohlídce starobylých památek si připomenu Katherine a Roye. Opouštím město a podle instrukcí se vydávám na sever do městečka Howth. Opět je sychravo, nicméně uvnitř pohodlného vlaku se počasí nejeví tak nepříjemně, jako předešlý večer. Vlak uhání podél pobřeží. Zahalený muž v kapuci na pláži venčí psy, ale z jeho držení těla není patrné, že by se ho nepřízeň počasí příliš dotýkala.

Vůně ryb, náhodné setkání a jedno velké varování 

Mám štěstí. V Howthu se přece jen ukazuje kousek modrého nebe. Dojdu až k přístavu, kde jsou cítit čerstvé ryby. Rybáři se právě vracejí, navzájem se poplácávají po ramenech a s pomocí místních majitelů restaurací vyndávají cenné úlovky.

Před vycházkou na blízký kopec se ještě zastavuji na odpolední kávu. V podniku, který má příjemný výhled na přístav, se rozezvoní mobilní telefon. Muž v červené bundě ho zvedne a k mému překvapení začne mluvit česky.

„Žiju tu sedm let a nestěžuju si. Jednou dvakrát jsem se setkal s drobnými nepříjemnostmi. Například v jedný firmě jsem zastával vyšší pozici než můj irskej kolega, ale plat jsem měl menší. Zjistil jsem to až po pár měsících,“ vypráví Ondřej. „Ale domů se mi nechce. Přijde mi, že Irové jsou mnohem vstřícnější než Češi. Tady je normální, že příjdeš do baru, objednáš si pivo a začneš si povídat s neznámejma lidma. Nikoho to neobtěžuje. Ale pozor na irský holky. Ty jsou dost namyšlený a ve chvíli, kdy poznaj, že nejsi Ir, tak většinou ztrácej zájem,“ dodává se smíchem. I od něho získávám pár tipů, které se rozhodnu využít příští den.

Přilehlé kopce jsou lemovány trnitými keři se žlutými květy. Později se dočtu, že se jedná o hlodaš. Na vyvýšenině mám široký rozhled na rozbouřené moře a další části irského ostrova. Právě na tomto kopci se nachází jedna z nejdražších adres celé země.

Den třetí: výhledy na Dublin, živá hudba a irská whisky

Na jihu od Dublinu se nachází atraktivní cesta podél pobřeží, vymezená městečky Bray a Greystones. Zhruba šestikilometrová pěšina vede přes rozsáhlé irské kopce podél pobřeží. Dominantou je zde kopec Bray Head, z něhož je za dobrých podmínek dobře vidět na celý Dublin.

Po pěší túře se vydávám nazpět žlutým dvoupatrovým autobusem. Stíhám to akorát, neboť venku se opět schyluje k dešti. Čelní sklo v horním patře se rychle zapotí. Pohled ven se zastírá je nepřehledný, ale nevadí to. Večerní světla Dublinu v matném skle vytvářejí působivou mozaiku. 

V závěru dne se opět ocitám v centru Dublinu. Jdu naproti sílícímu hluku, který mne brzy přivede do legendární čtvrti Temple, pojmenované po známém baru. Zatímco ostatní čtvrti se postupně vylidňují, Temple se probouzí k nočnímu životu. Bizarní kostýmy irských teenagerů, pouliční umění a přeplněné bary plné irské hudby. Začínám v podniku Porterhouse, třípatrovém dřevěném baru. Přivolaná kapela začíná vydávat první tóny známé An Irish Pub Song a lidé začínají tleskat. Barman mi nabídne degustaci několika místních piv v ceně šesti eur, ale jak je irským zvykem, nejprve se zeptá na můj věk. Kapela přidává další skladby a já se přesouvám do nenápadného prostoru na čerstvý vzduch.

Ve čtvrti Temple navštívím ještě dva podniky. V jednom z nich si na baru vychutnávám televizní zápas anglické fotbalové ligy mezi Liverpoolem a Southamptonem. Skóre je dlouho nerozhodné, ale těsně před koncem vstřelí Liverpool gól. Pozvednu sklenici, a aniž bych čekal reakci, místní barman skáče radostí a začne si plácat rukama se všemi lidmi okolo.

O půlnoci se na Ondřejovo doporučení vydávám do baru Mezz. Pod červenými neony okusím irskou whisky (která je mimochodem levnější než pivo), mezitímco na podiu hraje na kytaru muž ve středních letech.