Domácí kurýrování

Jarní únava je tady. Čechům se ale na kobylku nedostane. Nebo lépe řečeno – Čechy do ordinací nedostane.

Tak i mě dostihla nemoc. Střevní chřipka, říkejme jí s ohledem na roční období vyšperkovaná jarní únava. Po bytě chodím zabalená do teplé deky s naprosto otupělým, až tupým výrazem, rtuť teploměru na mě laškovně mrká od čísla třicet osm. Večeře, snídaně i obědy namísto pokojného cestování trávicím traktem mnou proběhnou s razancí stáda splašených bizonů. Situaci řeším jako drtivá většina spoluobčanů. Den, dva v posteli, dieta, hodně tekutin, hodně spánku. Tůdle nůdle přeplněné čekárny, chrchlaví pacienti, třicetikorunový poplatku a sociálního kontaktu chtiví důchodci. Vyléčím se sama.

Je pravda, že většina Čechů produktivního věku udělá to samé, co nyní provozuji já – domácí kurýrování. Málokdo si může dovolit lékařsky doporučené zdlouhavé léčení. Dovolenou šetříme na léto k moři a nemocenskou na jarní úvahu nebo střevní chřipku jen tak nedostaneme. A tak nastupuje domácí léčení. Jídelníček obohatíme o tolik zeleniny, že někteří hloubavější jedinci začnou v zrcadle pokradmu kontrolovat, zda se pomalu nepřeměňují v králíky. Spotřebou ovoce můžeme hravě konkurovat menší zoologické zahradě. Na čele vystřídáme obklady nejrůznějších teplot a vůní, zpod namočeného ručníku koulíme po okolí očima jak právě skalpovaný indián.

Pozoruhodné jsou i rozdílné rady některých příbuzných. Babičky angažovaně doporučují bylinné odvary, které by v některých případech nadzvedly překvapením obočí i nejstarší obyvatelce Starého bělidla. Strýčkové bývají praktičtější. Zacinkají skleničkami s čirou tekutinou. „Zlo se musí vyhnat zlem,“ pronesou a pijí medicínu s námi. Zřejmě preventivně. A sourozenci? Ti většinou prohlásí, že simulujeme a tím je pro ně problém vyřešen.

Stejně jsme to ale zajímavý národ. Pokud se někdy zaposloucháte do hovorů například v městské hromadné dopravě, neuniknou vaší pozornosti četné stížnosti na klouby, žaludek, hlavu, srdce, žíly a tlak. A to jsme jen v prostředcích hromadné dopravy. Rozhovory v čekárnách, chodbách nemocnic a na hřbitovech záměrně nezmiňuji, nejsem přece cynik. Ale jakmile bychom měli zajít k doktorovi s bolestí hlavy nebo se zvracením, to nám sklapne. To přece nic není. Jsme tedy natolik stateční, že nechceme s malichernostmi zatěžovat vytížené doktory, kteří musí usilovně dnem i nocí přepočítávat naše „třicetikoruny“? Nebo se u nás jen projevuje neochota vybírat si vzácnou dovolenou a ve skutečnosti naše zdravotní problémy zas tak vážné nejsou, ale jako vděčné konverzační téma se hodí? Nebo už jsme si natolik oblíbili strýčkovo „tak ještě do druhé nožky, ať se nám vrátí zdravá barva“?

Martina Jiříčková