Do krematoria chodím rád, říká farář Petr Vrbacký

Těsně před Velikonocemi, zvolilo konkláve nového papeže Františka. Co pro církev papež znamená? A chodí do kostela ještě mladí lidé? Na podobné otázky se ochotně rozhovořil páter Petr Vrbacký.

Co pro vás znamená funkce či osobnost papeže?

Co se týče papežského úřadu, tak je papež jakýsi pastýř, učitel pro celou církev. Měl by být určujícím článkem, který má určité pravomoci a zodpovědnosti za život toho společenství, jeho víru. To je jedna věc. Druhá věc je potom osobnost, což je samozřejmě individuální – každý z papežů má jiné charisma, jiný styl. Osobnost je, řekl bych, jakýsi bonus, třešnička na dortu. Hlavní úlohou je být k prospěchu společenství věřících.

Máte vy osobně nějaká očekávání od nového papeže Františka?

Mně se popravdě zamlouvá ten střídmější, civilnější projev, co se týče liturgie. To je věc, která může lidem usnadnit vnímání papeže. Jednou se ptali Jana Pavla II., jestli mu vadí, když se o něm říká, že je konzervativní papež, odpověděl, že vůbec. To je přece služba papeže – uchovávat, tedy konzervovat víru. V tomto smyslu mám dojem, že není prostor pro nějaké zásadní obraty kormidlem. Já bych si moc přál, kdyby svou službu dokázal naplnit takovým způsobem, aby byla srozumitelná a přijatelná i přes hranice církve. S papežem mají problém lidé, kteří stojí vně církve a papeže vnímají jako naprostého zloducha, což má řadu objektivních i subjektivních důvodů. Kdyby mu jeho lidštější, civilnější přístup trošku pomohl zalomit ten osten, tak by třeba konečně lidé začali poslouchat, co říká. (směje se)

Pozorujete za dobu vaší šestnáctileté působnosti ve farnosti sv. Tomáše nějaké změny ve skladbě lidí, kteří chodí na mši? Ubývá mladých?

Já myslím, že u sv. Tomáše ne, protože naše farnost je tradičně mnohovrstvá. To je dáno už třeba její polohou v centru města na dopravním uzlu. U sv. Tomáše se říká tak trochu s nadsázkou, že každá ze mší v průběhu dne je jedna farnost. Jedna je ta latinská, brzy ráno, kam chodí spíše starší lidé. Mše o deváté a jedenácté jsou plné rodin s dětmi. Pak je to třeba mše večerní, o půl osmé večer, kde bývá hodně studentů. Obecně si myslím, že v kostelech lidí malinko ubývá, což částečně odpovídá demografickým křivkám. Lidí ubývá obecně a starší generace odchází. Ale že by úplně chyběli mladí, to rozhodně ne.

V kontextu mladých mne napadá rozdílný přístup katolíků a evangelíků. Protestanti jsou velice „úspěšní“ při získávání nových mladých věřících, dělají maximum pro to, aby jim vytvořili co nejlákavější společný program. Myslíte si, že na ně příliš tlačí, anebo je to naopak dobře?

Je to dobře všude tam, kde člověku pomohou vstoupit do vztahu s Bohem. Vidím riziko, že člověk nevstoupí do vztahu s Bohem, ale jenom s těmi lidmi. Potom se z víry stává spíše sociální záležitost, než záležitost náboženská. Na druhou stranu společenství k víře určitě patří. V katolickém prostředí také existují společenství mladých, možná jen nejsou tak marketingově zdatná. Někdy je aktivita směrem k mladým výraznější v tom nekatolickém prostředí, ale popravdě řečeno, třeba je v tom ještě setrvačnost z minulosti. Například věc, která se moc často neříká – v dobách komunismu evangelické církve stále mohly pořádat tábory pro mládež, což pro katolickou církev neexistovalo.

Jaký máte tedy vztah k protestantskému vidění víry?

Teď mi přišla na mysl má osobní zkušenost – v rámci katolického semináře jsme kdysi mívali ještě neoficiálně občasné kontakty s evangelickou fakultou v Praze v Jirchářích. Už atmosféra těch dvou míst byla tak zásadně jiná, že jsem si říkal, tady se opravdu střetávají dva světy. Dvě větve rostoucí každá jiným směrem z jednoho stromu. Katolický seminář je klasika - bohoslovci, kolárky, takový ten vnější řád. Naproti tomu pastoři ve vytahaných svetrech, obklopeni hromadou knih, každý druhý v lennonkách (směje se). Zažít atmosféru katolického semináře pro ně muselo být neuvěřitelné. Myslím si ale, že duchovně to ve skutečnosti zas tak odlišné není. Dva různé světy, ale pořád jeden Bůh.

Jaké „volnočasové aktivity“ nabízí mladým právě farnost sv. Tomáše?

Existují různá společenství mladých a ta si leccos dohodnou mezi sebou. Jsou tu samozřejmě skauti, ministrantský konvent nebo dvě scholy pro děti a pro mládež. Já se z principu jako farář snažím, aby iniciativa zůstala na lidech, protože to je vždycky z dlouhodobého hlediska funkčnější. Myslím si, že smyslem církve je něco víc, než být jen nějakým koordinátorem volnočasových aktivit. Pořád se nesmí odbočit od toho hlavního, tedy uvádět lidi do společenství s Bohem. Je hezké, že pojedeme na pouť, na zájezd, uděláme tábor pro děti, ale jestli se poté lidé vrátí domů nějak víc zakotveni do vztahu s Bohem, je někdy trochu otázka. Tohle se nesmí ztratit.

Máte nějakou oblíbenou součást kněžského povolání?

Určitě musím zmínit svátost smíření – zpověď - tam mám právě s mladými lidmi nejsilnější zážitky. Ve věku dospívání často vztah k této svátosti hledají. Někdy i za cenu toho, že se na nějakou dobu ztratí ze stolu a pak se k ní vracejí až ve zralejším věku. Ale na druhou stranu, když se to podaří a vydrží, tak se jedná o zpovědi mnohonásobně silnější a intenzivnější, než u dospělých.

Napadá vás ještě něco?

Velmi silně prožívám také obřady v krematoriu. Paradoxně čím méně věřících na tom obřadu je, tím jsou silnější, protože vnímám, jak je to pro řadu lidí poprvé, kdy vidí a slyší kněze. I oni sami jsou v rozpoložení, ve kterém si jen tak něco namlouvat nelze, takže velmi pozorně poslouchají. Cítí, že sami k tomu co říct nemají. Stojí před nimi jen ta poslední otázka – já, Bůh, a co dál? Tak najednou je i církev s farářem vnímána jinak. Nemá to znít nijak vítězoslavně ve smyslu, že nakonec každý přileze ke křížku. To bohužel není pravda. Mnoho lidí se nepodaří nikterak zasáhnout, protože sami nechtějí. Jenom jsem chtěl říct, že třeba já do krematoria chodím rád. Tam opravdu cítím, že až tak zbytečný nejsem.

Na sobotu se chystá setkání mládeže v Brně, kde bude i biskup Vojtěch Cikrle – můžete ho nějak přiblížit?

Vždycky v sobotu před Květnou nedělí se jednou ročně pořádá setkání mladých věřících s biskupem. Po úvodním slově v katedrále sv. Petra a Pavla se všichni rozejdou do jednotlivých kostelů, kde probíhají tematické workshopy s odborníky zaměřené na různé otázky. Letos bude asi hojně navštěvovaný panel restituce s diecézním ekonomem, jinde se bude rozebírat třeba otázka vztahu mezi mužem a ženou, manželství, nebo problematika hledání povolání. Po diskuzích se všichni vrátí do katedrály, kde začíná společná bohoslužba. Cílem je navázat osobnější vztah mezi věřícím a apoštolem dané diecéze. Biskup je vlastně pro diecézi v malém takový papež. (úsměv)

P. Mgr. Petr Vrbacký se narodil v roce 1964 v Brně. Vystudoval střední průmyslovou školu strojnickou, poté ho přijali na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu a do kněžského semináře v Litoměřicích. 30. června 1990 byl v katedrále sv. Petra a Pavla vysvěcen na kněze. Jako farář působil nejprve ve Slavkově u Brna a od roku 1997 je farářem římskokatolické farnosti u kostela sv. Tomáše v Brně.

Autor: Simona Lacinová

Další rozhovory a jiné zajímavé články studentů brněnské žurnalistiky najdete zde.