Divadlo jako zrcadlo pro duši

Blahodárné vlivy divadelní tvorby na člověka popisují sami herci. Snad proto je na herecké obory nával. Kristýna Kršjaková se však vydala jinudy. Studuje na olomoucké pedagogické fakultě dramaterapii.

Pásmo divadelních predstavení studentu druhého rocníku se každorocne koná v divadelním sále olomouckého Konviktu, kde sídlí Filozofická fakulta.Foto: Karel Berka

„Já sama jsem se o dramaterapii dozvěděla, až když jsem si vybírala vysokou školu. Už předtím jsem uvažovala o speciální pedagogice, no a při prohlížení různých katalogů jsem narazila na obor Speciální pedagogika se zaměřením na dramaterapii. Od klasické „specky“ se tento obor ale hodně liší,“ říká Kristýna Kršjaková a její slova pouze potvrzují fakt, že o tomto způsobu terapie se mezi lidmi příliš neví. „I když se již dramaterapii podařilo dostat do povědomí širší odborné veřejnosti, lidé si často tuto léčbu spojují s něčím jako přípravou vánoční besídky v ústavním zařízení,“ uvádí speciální pedagog, terapeut a odborný asistent z olomoucké katedry speciální pedagogiky Martin Dominik Polínek, který se zabývá dramaterapií i příbuznou teatroterapií.

Nereálná situace, reálné zážitky

Dramaterapie je speciální technika psychické léčby, která se odehrává skrze divadelní prožitek. Spadá do společné skupiny s dalšími terapiemi (například arteterapií či muzikoterapií), které využívají jako bránu k psychice tvůrčí práci. „Při dramaterapii však nejde o vytváření nějakého uceleného divadelního představení, tím se zabývá příbuzný obor teatroterapie, ale o využití dramatických prostředků k navození určitého prožitku u klienta,“ popisuje Polínek.

Při této terapii se tedy v podstatě vytváří neskutečné situace, kdy vše je „jen jako.“ Klient se může stát kýmkoliv, na jakémkoliv místě a v jakémkoliv čase. Vytváří se fikce, přičemž prožitky z takto navozené situace mohou být naopak velmi reálné. „Tak si klient může v bezpečném prostředí vyzkoušet a prožít to, co by v realitě nešlo, a navíc do reálného života odchází obohacen o tyto nové prožitky,“ uvádí Polínek.

Existuje mnoho dramaterapeutických technik či cvičení. Ve skupině lze například sehrávat určité typy situací, na které musí pacienti nějak reagovat v rámci své role. Celou práci koriguje psychoterapeut v roli režiséra. Zajímavé je takzvané Divadlo utlačovaných, jehož princip vymyslel brazilský dramatik Augusto Boal. Tento typ hry je založen na improvizaci a spolupráci herců a publika. Na výsledném dění na jevišti mají vliv všichni. Cílem má být snaha řešit simulované situace zpravidla s nějakým typem konfliktu. Vedle toho všichni přítomní prohlubují sebepoznání a obnovují dialog.

Pro koho je dramaterapie určena? Podle Martina Dominika Polínka se dramaterapie hodí pro všechny cílové skupiny -  pro osoby s mentálním postižením, psychickým onemocněním, poruchami chování, pro jedince ohrožené syndromem vyhoření, bezdomovce, lidi v léčbě závislosti, seniory a podobně. Záleží jen na tom, zda konkrétnímu člověku dramatické vyjádření vyhovuje. Někdo volí jako terapii raději výtvarnou tvorbu nebo hudbu. V některých situacích může být překážkou snížená pohyblivost klientů, ale i ta se dá překonat.

Profese psychoterapeuta obecně však v současné době není dostatečně ukotvena v zákonech. „Na svou budoucí vizitku si budu muset napsat, že pracuji jako speciální pedagožka s tím, že při práci mohu využívat některé dramaterapeutické metody,“ dodává k problému Kršjaková. Podle Polínka by dramaterapeutové tento stav rádi změnili. K tomu je ovšem potřeba, aby se někdo politicky angažoval a snažil se prosazovat příslušné legislativní změny. „Takového člověka však není snadné mezi dramaterapeuty najít, protože ti většinu svého času chtějí věnovat spíše opravdové práci v praxi a vytvářením určitých duchovních hodnot,“ vysvětluje.

Studovat a poznat sám sebe 

Již samotné studium je pro studenty určitou formou terapie, protože je hodně založené na sebepoznání a schopnosti vyrovnat se s náročnými situacemi. „Hodně psychicky vysilující, ale také velmi přínosné bývají několikadenní kurzy, které každoročně absolvujeme vždy ve skupině spolužáků s některými vyučujícími, popisuje Kršjaková. „Mám také pocit, že někteří naši učitelé občas záměrně manipulují vypjaté podmínky,“ dodává.

Podle Kristýny Kršjakové je velkou zkouškou a zátěží také příprava ročníkového divadelního představení, jež vytváří vždy skupina několika spolužáků. Studenti musí bez jakéhokoliv vedení či odborné konzultace ze strany pedagogů vytvořit regulérní divadelní kus. Primárním cílem však není divadlo samo o sobě. Vedle procvičení divadelní techniky jde opět o to, jak člověk dokáže zvládat práci ve skupině. „Někteří jsou ještě teď trochu otrávení. Já sama jsem toho zvlášť před premiérou měla fakt dost. Je opravdu náročné vytvořit něco kvalitního, když nikdo z nás v podstatě není zkušeným divadelníkem a navíc ve skupině lidí s nesourodým přístupem či časovými možnostmi. Samozřejmě není zakázané přizvat si někoho zvenčí, ale neměl by mít ve výsledku dominantní úlohu,“ říká Kršjaková.

Dramaterapeutické vize

O svém budoucím uplatnění hovoří Kristýna Kršjaková s lehce skeptickým úsměvem. Při vyjmenovávání míst, kde by mohla v budoucnu pracovat, to ale nakonec tak tragicky nepůsobí. Dramaterapeutové mohou pracovat prakticky ve všech typech sociálních zařízení, speciálních školách či léčebnách.

„My si tak mezi spolužáky a ve škole říkáme, že by bylo fajn, kdyby i každá nemocnice měla svého dramaterapeuta. To je ale zatím jen hudba budoucnosti,“ směje se. Martin Dominik Polínek by si vedle rozšíření dramaterapie do nejrůznějších zařízení přál hlavně to, aby dramatarapii dělali skuteční profesionálové a ne amatéři, kteří, byť s dobrým úmyslem, mohou poškodit jak dobrou pověst oboru, tak hlavně psychické zdraví klientů.

Klára Židková