Dítě má právo na rodinu. Ať s jedním či dvěma tatínky.

Adopce homosexuálními páry jsou věčným a vděčným tématem k bouřlivým debatám. Homosexuálové sepisují petice, politici se hádají, lidé se napadají v internetových diskuzích. A dětské domovy praskají ve švech.

Tereza MakovaTomas Repka

Každé dítě potřebuje lásku. I dítě nechtěné biologickými rodiči potřebuje cítit, že jej někdo chce a že někam patří. Cítit, že na světě existuje někdo, o koho se nemusí dělit s dalšími dvaceti rivaly, u koho je doma. Ani to nejlepší ústavní zařízení nepřipraví dítě na normální dospělý život tak, jako rodina.

Problematika dětské psychiky je velmi složitá a já nejsem odborník, který se jí věnuje celý život. Po dvou letech studia psychologie jsem však přesvědčena, že nejtragičtější vliv na dětskou psychiku má absence citu. Teta v dětském domově ani při té nejlepší péči a snaze nemůže desítkám dětí poskytnout to, co rodiče. Dvě matky nebo otcové milující své dítě jsou tak v každém případě lepší variantou než jedna třicetina tety.

Podle mnohých by dětem vychovávaným gayi či lesbami chyběl vzor druhého pohlaví. V dětských domovech snad mají vzorů více? Proč nám v tom případě nevadí také výchova dětí svobodnými matkami? Rodina přeci není neprodyšně uzavřená skleněná koule. Dítě nachází své vzory v širším příbuzenstvu, ve škole nebo třeba v zájmových kroužcích. Výchova dítěte dvěma lidmi stejného pohlaví není přirozená. Jistěže ne. Nenahrazuje klasický model rodiny už z toho důvodu, že ve svazku dvou mužů či žen se dítě jaksi přirozeně narodit nemůže. Nikdo se ale o popření tradiční rodiny nesnaží. Cílem je jen pomoci vyprázdnit ústavy a dětem dopřát jejich vlastní domovy.

Rádi se vznešeně nazýváme pokrokovou společností. Homosexuály už nezavíráme do věznic s ostrahou. Dokonce se mnozí z nás už ani nebojí, že se při náhodném dotyku nakazí jejich divnou orientací. Avšak jeden z nejčastějších argumentů odpůrců adopcí homosexuálů zní: Společnost na takový krok ještě není připravena! Kdy ale bude? Kdo stanoví ten správný okamžik připravenosti té naší pokrokové společnosti? Ještě nedávno společnost nebyla připravena na registrovaná partnerství homosexuálů. Stejně nemyslitelná byla před pár lety představa otců na rodičovských dovolených. Ejhle! Tyto a mnohé další změny fungují a nikde nevidím zhroucené trosky společnosti, která situaci neustála kvůli své nepřipravenosti. Stanovit objektivní připravenost nelze. Vždy musí někdo první přijmout roli průkopníka se všemi riziky. Je nemožné uspokojit všechny. Každý má právo na svůj názor. Je však nutné hledat ty nejprospěšnější cesty a řešení.

Ano, je docela dobře možné, že první děti adoptované homosexuálními páry budou terčem posměchu svých vrstevníků. Máš dva táty, jsi tedy divný a budeš šikanován. Děti umí být kruté a dokáží se navzájem trápit. Mně se spolužáci posmívali, že mám jiné příjmení než moje matka. Chodila jsem domů s pláčem. Mám však rodiče, kteří mi pomohli se s tím vyrovnat. Kamarád Radek byl divný, že neměl dostatečně „in“ oblečení, spolužačka Kristýna zase proto, že byla „z děcáku“. Kdekdo si prošel svými traumaty. Důležité je mít někoho, komu svá trápení můžeme svěřit. Mít rodinu.

O adopci může požádat každý. Každý, kromě homosexuálů registrovaných v partnerstvích. Homosexuál žijící s partnerem „na hromádce“ si tedy dítě osvojit smí a nikomu to nevadí. Kde zůstal zdravý rozum?  Celý systém adopcí v Česku je špatný a komplikovaný i pro heterosexuální páry. Stačí, aby biologický rodič projevil o dítě jednou za čas jakýsi pseudozájem a dítěti tak zpečetí osud ústavního života třeba až do plnoletosti. Podívej, Aničko, maminka ti poslala pohled. Máš radost? Tyto principy je třeba přehodnotit a proceduru adopce zjednodušit. Než se to podaří, pro dvacet tisíc dětí žijících zbytečně v ústavech se nic nezmění. Znám několik lidí, kteří vyrostli v dětských domovech. Celé dětství toužili po rodině. Dva tátové? Dvě mámy? Proč ne. Všechno je lepší než ústav.

Tereza Maková