Dilema komparzistovo

Unavenou mysl mi ve zkouškovém rozjitřil inzerát na nástěnce před knihovnou. Česká televize shání modrooké blonďáky. Na desky skript jsem rychle poznamenala e-mail a dva týdny na to už stála před kamerou.

Při sledování filmů s velkolepou výpravou typu Tróji jsem vždy víc než na hlavního hrdinu myslela na komparzisty. Jak se dozvěděli o natáčení? Byla to legrace nebo táhnoucí se nuda? Jaké povolání zastávají v civilu? Zatímco mi bujela fantazie, na plátně už pomalu běžely závěrečné titulky. Jelikož pocházím z malého zapadlého města a široko daleko se nenachází město ani o píď větší, mohla jsem si na filmování jakožto středoškolačka nechat zajít chuť. Jak je známo, když něco příliš chceme, býváme často zklamáni. Naopak ve chvílích, kdy zázraky nečekáme, ony přijdou. A tak jsme společně s mým modrookým blonďatým přítelem odpověděli na inzerát České televize, který na malém nenápadném papírku sliboval velké věci.

Informace z České televize přicházely neuspořádaně. Vezměte si černé boty, stálo v prvním mailu. Hlavně nezapomeňte na bílé boty, které nesmí mít černou podrážku, aby neušpinily tělocvičnu! Pravil mail další. Napiš tam! Není trapné otravovat lidi z televize kvůli barvě bot? V neděli jsme batoh do Brna balili o něco nervózněji než jindy. A do středy jsme prakticky nepřemýšleli o ničem jiném, než zda jsme dostatečně modroocí a blonďatí.

Před tělocvičnou na Údolní stál ve středu v deset houf melírovaných brunetů či zelenookých krasavic a těžko byste hledali někoho, o kom by bylo možné stoprocentně říct: To je ale modrooký blonďák! Uf, první pohroma zažehnána. Po chvíli ostýchání z  rozhovoru v dívčí šatně vyplynulo, že jsme si všechny všimly inzerátu na stejném místě a že nás tedy kromě pseudoblonďáctví spojuje také alma mater. Zdá se, že nastala chvíle pro vyřešení etického dilematu.

Byli jsme vybráni jako komparzisté do dokumentárního filmu z cyklu Co by kdyby o hypotetických otázkách historie. Na pár hodin jsme se měli stát studenty Leni Riefenstahl Filmakademie. Dokument známého slovenského režiséra Petra Kerekese pojednává o tom, jak by se žilo na území dnešní České republiky, kdyby válku vyhrál Hitler. Je etické, aby studenti fakulty sociálních studií lítali po tělocvičně v triku s orlicí? Je v pořádku, aby nad majestátnými schody na právnické fakultě visel obří německý vůdce a my se pod ním procházeli jakoby nic? Co přimělo dvacítku studentů obeznámených s historií přihlásit se někam, kde je požadavkem blonďatost a modrookost?

Chvíli jsem se cítila provinile. Vzpomínala jsem na učitele dějepisu ze střední a přemýšlela, jaké to bude, až na ně v září z televize vykoukne můj polodetail, kterak cvičím v onom triku či jak kráčím po schodech, nad nimiž visí onen obraz. Pak jsem začala hledat důvod, proč jsem na nabídku kývla. Samozřejmě mě motivovala touha zažít něco netradičního. Navíc jsem ale dospěla k názoru, že historie se musí neustále připomínat. A že není na škodu, když svými minirolemi přispějeme k vytvoření filmu, který stejně jako Trója či jakýkoliv jiný, ať velkolepý nebo nízkonákladový, seriózní či oddechový film, nutí k zamyšlení herce minimálně stejně tolik, jako diváky.

Veronika Faltová