Dětské názory k smíchu?

Noviny dnes s oblibou plní své stránky rubrikami typu Jak to vidí děti, z rozhasových stanic se linou nevinné hlásky informující o současné politické situaci. A my se v duchu ptáme, kde na to ty děti přišly!

Snad každý z nás už někdy zabrousil očima do rubriky Názory dětí nebo zbystřil pozornost, když se z televize či rádia začaly linout švitořivé dětské hlásky vážně polemizující nad aktuálním děním. Nedávno jsem na vlnách Českého rozhlasu jednu takovou anketu slyšela. Redaktorka z dětí tahala rozumy na téma výročí osvobození Tibetu. Žvatlavé hlásky se smrtelnou vážností rozebíraly, kdo že je to ten Dalajláma. Tibetskou vlajku bychom ale podle nich vyvěšovat neměli. „Mohl by tu být nějaký Číňan a naštvat se na nás,“ nastiňuje chmurný scénář vyjádření souhlasu s osvobozením Tibetu sotva pětiletý chlapec.

Roztomilé? K smíchu? Možná. V takovém věku děti přece fungují jen jako magnetofon svého okolí. Co slyší, zaznamenají, uloží, smíchají a ejhle! Politický názor namixovaný z postesků komunisty volící babičky, občansky demokratických rodičů a oranžově smýšlející učitelky ze školky je na světě. A my se smějeme, jaký že je Pepíček rozumbrada. Vždyť je to tak uvolňující slyšet jednou nějaký ten politický žvást a mít jistotu, že se o žvást jedná. Omlouvám se za ta silná slova, ale je to tak.

Nebo vám se snad nikdy nestalo, že posloucháte politickou debatu a najednou bum, prásk, moudro jak vyšité. Moudro rozumějte v dvojitých tučných uvozovkách. Smát se či nesmát se, jak to rozhodnout. Nebo lépe – plakat, neplakat, zvracet, nezvracet. Inu, náš národ se světu může jevit jako emocionálně rozháraný a nestabilní. Ještě že nám rozvířenou náladovou hladinku uklidní umělecky hodnotná Vékávéčka nebo Ordinace. Dávky pravidelných a jasných emocí ve vysoce kvalitním balení přeci musí být.

A když už váháme mezi pláčem a hysterickým smíchem, sáhneme vděčně po názorech dětí. Tam máme alespoň jistotu, že se máme smát. Stejně ale nevtíravým tonem připomínám, že děti pouze odrážejí osobitým způsobem své okolí. Nad kým se tedy za břicho popadáme?

Martina Jiříčková