Denní stacionář vnímají handicapovaní jako svůj druhý domov

Krátce po dovršení dospělosti handicapovaných dětí musí jejich rodiče řešit zásadní otázku – jaké zařízení budou jejich ratolesti navštěvovat, až vyčerpají všechny státem nabízené možnosti. Speciální mateřské a základní školy totiž fungují na principu povinné školní docházky, a tak v nich pro dospělé handicapované není místo. Ne každý rodič však může se svým blízkým zůstat doma a starat se o něj většinu svého času. Právě proto fungují denní stacionáře, sociální zařízení, která nabízejí služby klientům, jež potřebují pomoc bližního. Jedním z nich je i denní stacionář Eden v Novém Jičíně.  

Eden, patřící pod organizaci Slezská diakonie, sídlí v budově bývalé základní školy v okrajové části severomoravského Nového Jičína. V půl deváté ráno je ve stacionáři ještě klid, dvacet klientů se sem teprve sjíždí. Některé přivážejí rodiče, jiní přijíždí svozem, který je vyzvedává přímo u jejich domovů. „Už jsem tady,“ zdraví všechny hlasitě jednadvacetiletá Karolína Davidová, která hned po příchodu musí obejít všechny sociální pracovníky stacionáře, aby jim sdělila své zážitky z předchozího dne.

Stacík, jak většina klientů domácky zařízení nazývá, navštěvují lidé s tělesným i mentálním postižením. Jejich druh i vážnost se značně liší. Někteří klienti zvládají každodenní samoobsluhu s mírnou dopomocí a ve stacionáři se v běžných činnostech zdokonalují, jiní potřebují asistenci zaměstnanců nepřetržitě – při hygieně, stravování i veškerém programu, který zde absolvují. Veškeré sociální služby hradí rodiče, od státu však dostávají měsíční finanční příspěvky na péči, z nichž část mohou na zaplacení stacionáře využít. 

Po příchodu dalšího z klientů, Pavla Schejbala, který se všem musí pochlubit kravatou, jež si na dnešní den vybral, může začít každodenní ranní rituál. Všichni klienti se i se sociálními pracovnicemi, kterým ale říkají většinou „teto“, scházejí v jedné ze společenských místností, aby se po ránu pozdravili a domluvili se, co budou až do odpoledne dělat. „V následujících týdnech si budeme povídat o našich právech a povinnostech. Je důležité vědět, co každý z nás smí, a co naopak nemůže,“ vysvětluje klientům pracovnice stacionáře Blažena Koláčková. Pak si všichni společně zopakují, jaké denní činnosti je dnes čekají. K tomu jim pomáhají speciální piktogramy, kterým rozumějí i ti z klientů, kteří nemohou mluvit. Nejšikovnější z nich mají už piktogramy dávno správně seřazené a kamarádům se snaží napovídat.

„Každý den se rozdělujeme do tří skupin, podle barev. Jedna skupinka má odpočinkový den a relaxuje, další dvě skupiny se pouští do některé z aktivit – malování, zpívání nebo třeba skládání oblíbených puzzle,“ objasňuje Koláčková. Důraz kladou také na co největší samostatnost klientů. Učí se věšet prádlo, uklízet, nebo třeba společně s pracovnicemi stacionáře pečou a vaří čaj nebo kávu.

Posun kupředu

Po rituálu se každý pouští do něčeho jiného. Menší skupinka se už přesunula do relaxační místnosti. Uklidňující pokoj zní odpočinkovou hudbou, příjemné barvy z něj dělají ideální oázu klidu a spokojenosti. Klienti si zde mohou lehnout do speciálních vodních postelí, povídat si a klidně si i zdřímnout. Vždy záleží na jejich přání a aktuální náladě. Ne všichni však mohou vyjádřit, co zrovna chtějí.

„Musíme se snažit pozorovat jejich reakce a porozumět jim i neverbálně. Je důležité, abychom klienty nějaký čas znali. Postupem času už víme, co mají rádi, a poznáme, když se jim něco nelíbí. Je skvělé sledovat, jak se za tu dobu vyvíjejí a posouvají kupředu,“ sděluje své zkušenosti Andrea Knápková, další z pracovnic Edenu. Jejich přístup je zodpovědný, avšak naprosto přátelský, až rodinný. Podle úsměvů i reakcí s nimi zde klienti tráví čas moc rádi, neustále jim něco povídají a spokojená atmosféra plně vyzařuje z výrazů všech přítomných.

Mezitím se další skupina pustila do úkolu dne – uklízení. Utírá se prach, otřít se musí i plastové boxy na poličce. Každý z klientů má svou krabičku, do které si ukládá oblíbený druh čaje. Někteří zde mají hned několik typů kávy. Vaření kávy je vůbec jednou z nejoblíbenějších činností ve stacionáři.

Práce nejde každému úplně od ruky, uklízení není zrovna vyhledávanou aktivitou návštěvníků stacionáře, ale zaměstnanci se snaží, aby do veškerých činností zapojili ideálně všechny klienty. Nezáleží na jejich postižení, důležité je, aby si všechno vyzkoušeli a společně s ostatními tak sbírali nové zkušenosti a sdíleli netradiční zážitky. Brzy dvacetiletá Nikola Šoborová je upoutána na invalidní vozík, utírat prach tak nemůže. Ostatním ale pomáhá svou upovídaností. „Už za měsíc budu mít oslavu narozenin. S rodiči plánuji velkou sešlost. Doufám, že to bude stát za to,“ těší se a vypráví, co by si k narozeninám přála. Témat k povídání má spoustu, za několik měsíců, které stacionář navštěvuje, se už se sociálními pracovnicemi zná tak dobře, že se jich vyptává na ratolesti, nebo si společně vyměňují recepty. Dnešním tématem je bramborák. „Mouka, vajíčko, kmín, mléko, česnek. Na co jsem ještě zapomněla?“ ptá se soustředěně Nikola. Nadšeně jí odpovídá Martin Dorazil, který je také na vozíčku: „Ještě brambory!“ vyprskne smíchy. Bezprostřednost okamžiku se slovy nedá popsat.

Pomoc pro rodiče

Přesto se ne každý klient společných aktivit naplno účastní. Někdo jen spokojeně posedává a pozoruje ostatní, protože se mu do ničeho zrovna nechce, někdo se kouká na pohádky na tabletu. Nikoho tady do ničeho nenutí.

Karolína Davidová nerada chodí na procházky, nejraději by celý den ve stacionáři proseděla uvnitř. Zaměstnanci jí proto vycházejí vstříc. Změnit se to má až po radě rodičů, ať se s ní ve stacionáři příliš nepářou a ven se bez optání vydají. „Někdy je potřeba maličko zvýšit hlas, ale v drtivé většině případů se snažíme klienty nějak pozitivně namotivovat. Například, že si na procházce budeme povídat o jejich oblíbené pohádce,“ vysvětluje Knápková.

V Edenu se navíc snaží, aby měli klienti program co nejpestřejší. Občas k nim proto přijde někdo na návštěvu, často vyjedou na výlet, účastní se různých kulturních přehlídek handicapovaných dětí, nebo připravují speciální program pro rodiče. Zrovna dnes si každý z klientů odnese domů ručně malovanou záložku, kterou darují maminkám k mezinárodnímu dni žen.

A třetí ze skupinek se zrovna pustila do dalšího tvoření – malování jarního stromu. Jde vidět, že je práce s barvami baví. Lucie Šešulková, další z klientek, je výtvarně tak nadaná, že má za sebou už několik výstav. Ve stacionáři mají celou složku jejích výkresů, kdy každému z klientů i pracovníků nakreslila podle předlohy vlastní portrét. Obrázky jsou opravdu originální a veselé a jen dokazují, jak moc se v handicapovaných lidech skrývá.

Po společném obědě už klienty čeká odpočinek. Každý může dělat to, na co má zrovna chuť. Populární jsou puzzle, skládačky, malování, nebo třeba globální čtení, výuková metoda, jež handicapovaným usnadňuje čtení. Každý si najde své a zbytek času ve stacionáři stráví více či méně aktivně podle vlastního gusta do doby, než si je vyzvednou rodiče.

Když se klienti s pracovníky stacíku loučí, už plánují, co budou dělat další den. Stacionář je pro ně druhým domovem, kde tráví čas s kamarády a zároveň se mohou něco nového naučit. Jejich rodiče tak zatím mohou pohodlně pracovat nebo se zabývat vlastními aktivitami. Odpoledne, večer a o víkendech se musí svým dětem věnovat na plný úvazek, Eden jim však poskytuje nesmírnou pomoc, úlevu a klid. Do stacionáře děti navíc dávají s vědomím, že když si je odpoledne vyzvednou, bude na jejich tváři zřetelný úsměv a spokojenost. A to je vlastně ze všeho nejdůležitější. 

Jan David