Dělejte něco! ozývalo se nad místem autonehody

Týdenní soustředění pro studenty středních zdravotnických škol vrcholilo zatěžkávací zkouškou v podobě simulovaných situací, ve kterých se budoucí zdravotníci snažili o záchranu životů.

„Proboha, dělejte něco!“ ozývá se do počátečního ticha první výkřik. K dopravní nehodě přibíhají čtyři mladí lidé. Tři rozbitá auta jsou plná zraněných, kteří začínají křičet a panikařit. Z jednoho vozu vychází muž, ujde pár kroků a kácí se k zemi. Z tepny na ruce mu tryská krev.

Ne, není to scéna z akčního filmu a naštěstí ani reálná autonehoda. Studenti středních zdravotnických škol na konci týdenního soustředění, pořádaného Fakultní nemocnicí u sv. Anny v Brně, zjišťují, nakolik by byly schopni obstát v krizových situacích. Předchozí tři dny byly věnované blokům přednášek na různá zdravotnická témata, teď mohou studenti zužitkovat nabyté informace v praxi. Čtvrteční simulovaná nehoda na hotelovém parkovišti však není jedinou zatěžkávací zkouškou mladých zdravotníků. Setkají se s epileptickým záchvatem, nehodou motocyklisty nebo se záchranou opařeného dítěte.

Pod schody leží kluk, co spadl z výšky. Nervózní studentky ho otáčí na záda. Nad nimi stojí lektor ze záchranné služby, který si dělá poznámky. „Holky, co mi to děláte? Vždyť jste teď zjistily, že necítí nohy,“ poznamenává stále dobře naladěný rozhodčí. „Jé, nojo. Můžeme to zkusit znova?“ žadoní soutěžící.

„Máme tady celkem osmdesát studentů z různých škol. Ti jsou rozlosování do čtyřčlenných skupin a postupně obchází všechna stanoviště,“ říká jedna z organizátorek soustředění Jana Krištoforyová. "Na řešení úkolu mají omezený čas. Dohlíží na ně lektoři, kteří jejich práci večer vyhodnotí a řeknou studentům, kde dělali chyby,“ dodává.

Doufám, že se k tomu nikdy nedostanu, bylo to strašný

Přicházíme spolu na místo nehody. „Jen tak jste šli na procházku a přišli jste k nehodě. Kdo bude volat záchranku? Tady máš telefon. Opravdu volej, ne 155, ale jen pětku,“ říká lektorka čtyřčlenné skupině. Její členové se rozbíhají po parkovišti. Tam už vybíhají z aut první ranění. Většina z nich panikaří, křičí, tahá za ruce zachránce ke svým vážněji raněným nebo zaklíněným přátelům. „Kubo, Kubo, jsi v pořádku?“ ptá se stále dokola kluk se šrámem na hlavě. Kuba sedí v autě a je v bezvědomí. Okolo pobíhá jeho hysterická sestra: „Kde je ta záchranka?! Leží tu můj brácha, určitě je mrtvý, vždyť já nikoho jinýho nemám!“

Kolem aut se tiše pohybuje černovlasá dívka. Na rozdíl od ostatních nekřičí. Zachránci si jí nevšímají. Po několika minutách poodchází od aut a padá k zemi. Musí na ni upozornit až její spolucestující: „Paní, tamhle někdo leží!“ Jedna ze soutěžících k ní přibíhá. Je trošku bezradná, zmatená. „Dýcháš?“ ptá se dívky ležící se zavřenýma očima na parkovišti. Ta neznatelně pokývá hlavou a začne se usmívat. „Já nevím co s tebou. Můžu tě odtáhnout?“ zkouší to polohlasem zachránkyně. Úsměv se rozšiřuje, ale z nepatrného gesta rukou lze vyčíst: „Omlouvám se, poradit ti nemůžu, dělej, jak myslíš.“

Záchrana životů se postupně mění v hádku. Skupina čtyř soutěžících už jen postává a čeká na sanitku, drží tepnu, uklidňuje panikařící raněné. Ti se začínají dohadovat o tom, kdo za nehodu může. „Ty jsi pil! Ty jsi pil a zabil jsi ho!“ křičí dívka na jednoho z řidičů. „Měl jsem dvě pivka, ale za tu nehodu nemůžu, byl jsem na hlavní!“ obhajuje se. „Tak končíme,“ křičí lektorka se stopkami a tabulkou pro hodnocení v ruce. Doteď nenápadně obcházela nehodu a dělala si poznámky. Zpětnou vazbu dostanou soutěžící až večer, už teď mají ale možnost říct své první pocity. „Doufám, že se k tomu nikdy nedostanu, bylo to strašný,“ říká jedna z budoucích zdravotních sestřiček. „Vůbec jsem toho dispečera neslyšela v telefonu, ty hysterky hrozně křičely, odcházely pryč, byl tu zmatek,“ říká druhá, která telefonovala s dispečerem záchranné služby, který má svoje pracoviště na terase hotelu.

Ranění zvážní, skáčou do aut a zavírají dveře

Soutěžící ve vzrušeném rozhovoru odcházejí na další stanoviště. Lektorka přichází k autům, kde postávají ranění. „Bylo to skvělé, lepšíte se nehodu od nehody,“ říká, „večer už budete dokonalí.“ Celkem musí zpanikařit dvacetkrát. Jejich výkon se opravdu lepší každou minutou, stále více z něj mrazí a vymýšlí si nové věci a součásti jejich příběhů. Než přijde další skupina, je třeba poupravit místo nehody. Výstražný trojúhelník vrací omdlívající dívka do auta, opilý řidič dolévá umělou krev do zásobníku pro kamaráda s tepenným krvácením. „Tak na místa,“ volá lektorka, přivádějící další soutěžící. Ranění zvážní, skáčou do aut a zavírají dveře, aby hned v následující vteřině vyskočili ven. „Proboha, dělejte něco!“ křičí znova.

V recepci sedí jedna ze soutěžních skupin. „Mají to dobře udělané,“ říká Petra Karásková a její kamarádi souhlasně přikyvují, „ale je tam hodně těch hysterek, to je šílené, posadíte je a za chvilku je máte zase za sebou.“ Náročnost soutěže potvrzuje i to, že se s nehodou v takovém rozsahu dosud nesetkala. „V životě jsem se k nehodě nedostala, ale ve škole míváme tyto soutěže. Nikdy tam však nebyla taková hromada lidí. Tady jsme byli jen čtyři na jedenáct zraněných,“ opisuje zapáleně. Týdne stráveného na soustředění rozhodně nelituje, i když je vyčerpaná. „Jsme tu od pondělí, máme pořád přednášky, takže dnešní soutěže jsou pohodička,“ říká se smíchem. „Přednášky jsou náročné na pozornost, byly i pozdě večeř, takže člověk už pak pomalu nevnímal. Určitě bych chtěla ve zdravotnictví v budoucnu pokračovat,“ usmívá se budoucí zdravotní sestra Petra.

Autorka: Lenka Kružíková

Více studentských článků najdete ZDE.