Dcery tvrdí, že jsem v pětačtyřiceti začal dělat youtubera, říká novinář Jindřich Šídlo

Svoji profesi dělá přes pětadvacet let a patří mezi novinářskou tuzemskou špičku. Nyní se přesunul k vizuální novinářské tvorbě a vytváří s kameramanem Tomášem Dusilem satirický pořad Šťastné pondělí pro portál Seznam Zprávy.

Šťastné pondělí oslavilo v říjnu rok své existence na české internetové scéně. Jak hodnotíte plynulých dvanáct měsíců?

První díly byly z dnešního pohledu úplně legrační. Ve smyslu špatné. Zásadní moment nastal, když se ke mně přidal Tomáš Dusil, on je polovina toho pořadu. Když mi za to někdo poklepává na rameno, tak musím říkat, že je to z velké části Tomášova práce. Teď jsme časově úspornější, před rokem se Tomáš kreslil s každým obrázkem, dneska jsem si jenom sedl za stůl a bylo hotovo. Myslím, že jsme dost hledali a potom našli model, který je v téhle podobě životaschopný. Uvidíme, co se z toho vyvine dál, zatím máme důvěru.

Už jste zmínil, že se první díl od těch nejnovějších v mnohém liší. S jakým záměrem pořad původně vznikal?

Chtěl jsem dát dohromady krátké komentáře, které jsem kdysi dělal v České televizi, a to, co jsem dlouhá léta psal do Hospodářských novin. Což byly zejména ironické politické texty a spojit to na obraz. Půlku své pracovní doby trávím tím, že jsem na Youtube se sluchátky v uších. Kolegové mě za to nenávidí, protože neví, jestli hledám jeden konkrétní záběr Topolánka z roku 2007, nebo jestli si pouštím nejlepší góly Arsenalu. Některé díly jsou záměrně prvoplánově zábavnější. Ale některé jsou vyloženě vážné komentáře, které jsou akorát prošpikované pokusem o vtip. Když dělám díl o odsunu sovětských vojsk a jejich nahrazením Alexandrovci, tak to je vážné téma, i když tam máme nějaké legrace.

Dá se i z takového tématu udělat satira?

To víte že jo. Tenhle ten díl to zrovna prokázal, protože jsem na něj měl spoustu pozitivních ohlasů. Dají se z toho udělat v uvozovkách legrační a satirické věci, a přitom to může zůstat vážné.

Nebojíte se u takových témat, že šlápnete vedle a vtipy se nesetkají s pochopením?

Tohle všichni pochopili dobře. Samozřejmě ti, co mají rádi Alexandrovce tak mi nadávali. Lidé, kteří jsou podobně naladění jako já, to pochopí a ocení. Pocházím z Turnova a tam jsme do devadesátého roku měli třítisícovou sovětskou posádku. Zatím se mi nestalo že by to lidi vnímali nějak jinak, než jsem to myslel. Přece jenom je to pořad pro relativně masové publikum, takže musíme být co nejsrozumitelnější.

Jak složité je dělat satiru v českém prostředí?

Není. Když vás to baví a chcete to dělat, tak si vždycky téma najdete. Samozřejmě některé díly jsou úspěšnější a ty se pochopitelně nerodí každý týden, přece jenom jsme dva. Například některé z našich nejúspěšnějších dílů vůbec nebyly o politice, ta témata jsou různá.

Takže to tematicky nezužujete jenom na politiku?

Vůbec ne. Ono by se to dalo každý týden točit o Babišovi nebo Zemanovi. A nejenom kvůli tomu, co si o nich myslí ostatní nebo já sám, ale jsou prostě nejvýraznější. Navíc Andrej Babiš pořád dodává na svůj Youtube kanál videa, to je pro nás famózní zdroj, úplná senzace. Snažím se, abych se věnoval tak nějak veřejnoprávně a vyváženě všemu.

Když už jsme u bilancování, je to taky přibližně rok, kdy jste vyměnil text za video a z Hospodářských novin jste odešel do tehdy vznikajících Seznam Zpráv. Došlo teď z vaší strany k nějakému zhodnocení i v této rovině?

Na to nebyl moc čas. Aby toho nebylo málo, loni se mi narodila dcera, a ještě jsme se stěhovali, takže jsem měl takový perný rok. Psát jsem úplně nepřestal, každý týden píšu pro Český rozhlas a slovenský deník SME, teď jsem měl příležitost po letech napsat něco do Respektu, to mě potěšilo.

Měl jste nějaký konkrétní důvod pro to odejít do internetové televize?

Z Economie (vydavatelství, pod které spadají Hospodářské noviny, pozn. red.) jsem odcházel v dobrém, jsem hrozně rád že jsem tam byl. Ale chtěl jsem zkusit něco nového. Taky mě lákalo prostředí silného Seznamu. A tak jsem po více než devíti letech udělal tuhle změnu. Ale s kolegy jsem si zachoval kamarádské vztahy a pouta.  

Od počátku své kariéry se věnujete psané žurnalistice. Lákal vás i obraz jako takový?

Já jsem to znal, nějakou dobu jsem pracoval v České televizi, takže mě obraz nějak nezaskočil. Samozřejmě v mém případě je to trošku absurdní. Když kdysi slavný novinář Andrew Marr nastupoval do BBC, tak mu nějaký chlápek řekl: Andrew vy máte ideální tvář pro BBC Radio. Takže já mám ideální tvář pro Český rozhlas a výslovnost pro psané noviny.

Momentálně máte možnost srovnat tvorbu psaného textu a vizuálního obsah. Nestojí vlastně obojí na stejných principech? Jeden boj o čtenáře, jenom různými zbraněmi.

Určitě jo. Ale každé médium má svoje publikum, za ta léta jsem se naučil „co kam patří“, abych tak řekl. Ale v zásadě to, co píšu vážně pro Rozhlas, můžu dělat i pro Pondělí, protože to jsou věci, které mě baví.

V posledních letech probíhá diskuze o tom, že psaná média budou postupně vytlačena právě obrazem, videem a zvukem. Jaký je váš pohled?

Já opravdu nevím. Ale myslím si, že to tak nebude, že bude pořád dost lidí, kteří preferují text. Jsou lidé, kteří pořád chtějí číst, dokonce papírové noviny, byť to vypadá absurdně. Video je obecně pracnější než něco napsat. A taky pomalejší. Když přijde zpráva, na web to vyřešíte třemi větami, ale když k tomu máte mít video, tak potřebujete nějaké obrázky.

Ale pro publikum je zase video snazší na konzumaci.

Ano, je to pasivnější. Ale je taky velký rozdíl mezi internetem a televizí ve smyslu toho, jak jsou lidé schopni to absorbovat. Proto třeba Šťastné pondělí nemůže být delší. Jednak bych to neupsal, byla by to nastavovaná kaše, a taky by tomu nikdo nezvládl věnovat pozornost.

Drony, roboti píšící články, hologramy místo reportérů. Jak se dá udržet krok s rychle se měnící novinářskou profesí?

Já musím. Ten závod mi nesmí utéct. Svoji kariéru jsem začínal, když bylo Česko připojované na internet, moje začátky byly v čistě papírových časech. Zažil jsem nástup internetu, mimořádnou sílu médií, kdy byla Mladá fronta schopna sestřelit premiéra. Potom jejich obrovskou krizi na přelomu let 2009 a 2010, a teď zase nějaké další pokusy a cesty. Všichni se musíme snažit přizpůsobit. Jak říkají moje dcery, já jsem začal v pětačtyřiceti dělat youtubera.

Je tedy ještě v dnešní době píšící žurnalista s perem v ruce bez dronu a hologramů nějak relevantní?

Je a bude. Žurnalistika je řemeslo, což by mohlo naznačovat, že se jeho části dají nahradit technikou, ale nedají. Za ta léta jsem pochopil, že v téhle branži je důležitá otevřenost, zvědavost a paměť, ve smyslu historické zkušenosti. Možná tohle říkám, protože jsem starý, ale tohle je podle mě něco, co žádné drony nenahradí.

Autor: Tereza Hotová