Chtěl jsem odčinit hříchy z mládí, tak jsem došel do Santiaga

Vladimír Kaiser je ředitelem Archivu v Ústí nad Labem a také přednášejícím na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Když ho uvidíte poprvé, nikdy byste neřekli, že tento bodrý padesátník má kromě piva a historie rád i dlouhé pěší procházky.

Svou nejdelší „procházku“ absolvoval v roce 2008. Měřila tři tisíce kilometrů a vedla z Ústí až do španělského města Santiago de Compostela. Šel ji na etapy celkem pět let, protože si nemohl vybrat najednou velké množství neplaceného volna. Letos v létě o tom vydal knihu Pole plné hvězd, která je v podstatě deníkem a cestopisem v jednom.

„Ona ta dálka vlastně nejde přesně spočítat, protože na Schwarzwaldu nebo na Švýcarské Juře nasbíráte pěknou řádku výškových kilometrů. Navíc jsem ještě ze Santiaga pokračoval na mys Finisterre, který je v Potrugalsku,“ říká archivář. K podniknutí takto dlouhé výpravy ho, kromě touhy si pročistit hlavu a protáhnout nohy, přiměly dva důvody, jednak tím chtěl odčinit svou bouřlivou minulost a také se ozvala lidská potřeba něco po sobě zanechat. „Hlavní důvody byly spirituální. Chtěl jsem něco vykonat, něco, co mě přežije. Zplodil jsem sice syna, ale kdybych stavěl dům, tak by spadl, strom co jsem zasadil tak uschl, tak jsem si řekl, že půjdu do Santiaga. A k tomu mládí? Nebyl jsem sice žádný kriminálník, ale bylo pár věcí, kterých jsem litoval. Tou cestou jsem se pokusil smazat své dávné hříchy, abych se vyrovnal sám před sebou,“ pokračuje Kaiser.

Odpykat své viny poutí do Santiága se inspiroval v historii. Už ve středověku byla tato cesta dávána jako forma trestu místo žaláře. Tehdy to bylo velmi riskantní a z pouti se vracela pouhá polovina poutníků. Bohatší měšťané si za sebe zase najímali chudáky, aby za pár zlatých urazili cestu za ně. „Jako trest to ale slouží i dneska. Třeba v Belgii to dávají mladým delikventům místo veřejných prací nebo domácího vězení. Myslím, že to je jedna z nejlepších forem trestu, protože jim to ukáže, že v životě jsou i důležitější věci než dělat brajgl,“ uvažuje ústecký poutník.

I když v Evropě existuje důmyslný systém poutní sítě, ve které když se prokážete poutnickým pasem, dostanete levné ubytování, je to poměrně nákladná záležitost. „Je to nejstarší křesťanská pouť vůbec. K jejímu absolvování vám stačí ujít sto kilometrů, v Santiagu nikoho nezajímá, jestli jste ušli tři sta nebo tři tisíce kilometrů, to je jen pro vás. Ubytování celkem jde, ale jídlo a hlavně pití se dost prodraží. Já si třeba dal za cíl vypít denně minimálně půl litru piva. Je to v tom horku nejlepší energetický nápoj. Navíc v ubytovně, kde kolem vás hlasitě chrápou další poutníci to i pomáhá usnout,“ vzpomíná.

Pokud to chtěl stihnout v nějakém rozumném časovém období, musel ujít zhruba dvacet až pětatřicet kilometrů denně. Když došel do Santiaga, byl sám před sebou čistý. Poté se vydal na třídenní pouť na konec světa – portugalský mys Finisterra. „Ten mys je ještě zhruba čtyři kilometry za městem. Nic moc. Je tam jen maják a takové skalisko. Taky tam jsou ohnišťátka, kde lidé pálí své boty a oblečení, protože to spojují se strastmi z cesty a ten žeh z nich odejme všechno špatné. Já ale takový blbec nejsem, abych si spálil svoje kvalitní boty a tričko bych na svou postavu také ve Španělsku těžko sháněl. Hodil jsem jen foťák do ruky nějakému Španělovi, křikl na něj „vyfoť mě“, ukázal prstem na moře a pomyslel si, že dál už je jen Amerika. A protože nejsem fanouškem východních států, nemám, kam jinam bych v Evropě došel,“ uzavírá Kaiser.

Loni se nejznámější ústecký poutník vydal pěšky na východní Slovensko, do Bardějova. O šest set kilometrů si tím prodloužil svou pouť a o něco více si zase pročistil hlavu.

Martin Bartkovský