Chci ukázat, jak vnímám svět

Focení donedávna pro Zdeňka Svobodu představovalo jen zábavu. Teď s ním má velké plány. Chce prorazit jako reportážní fotograf a ukázat, jak vidí svět hledáčkem fotoaparátu – to jsou ambiciózní cíle, kvůli kterým se začínající fotograf chystá odjet do Anglie a zkusit tam své štěstí.

V šestadvaceti letech toho má Zdeněk Svoboda už hodně za sebou. Po střední škole se nechal zlákat cestováním. Poznal jedinečnou tichomořskou přírodu i netradiční život obyvatel Bora Bora, Nového Zélandu, Tongy, Taiwanu či Tahiti. V Anglii na čas cestování vyměnil za modeling. Ke svému současnému záměru, stát se profesionálním fotografem, se Zdeněk staví s nadšením a velkým odhodláním.

Kdy jste si začal pohrávat s myšlenkou, že byste se živil fotografováním?

Napadlo mě to, když jsem se vrátil z Nového Zélandu. Nejprve jsem fotil přírodu a svatby. Teď se zaměřuji na street fotografie, které zachycují životy lidí. Nemyslím si ale, že bych se v Česku fotografováním uživil. Cena kvalitní fotografie je u nás dost podhodnocená. Proto plánuju vyjet začátkem roku do Anglie a zkusím se prosadit tam.

Není to pro začínajícího profesionálního fotografa příliš velké sousto?

Pro mě to bude větší výzva. V cizině jsou daleko náročnější podmínky než u nás. Budu se muset víc snažit, protože v Anglii je velká konkurence.

Jak si tedy představujete své začátky tam?

Chci se dostat do novin a dělat fotografie k reportážím. Pravděpodobně začnu s focením po Londýně. Potom bych se snad dostal i k focení na mezinárodní úrovni a mohl bych fotkou sdělit, jak vnímám svět já. Třeba by nějaký můj snímek uspěl i na proslulé fotografické soutěži organizace World Press Photo. Výstava vítězných fotografií pak putuje po čtyřiceti zemích světa, kde ji mohou zhlédnout miliony lidí.

Na takovou soutěž se ale každý fotograf musí postupně propracovat. Zkoušel jste už, jak vaše snímky obstojí na soutěžích v konkurenci jiných fotografů?

Jednu dobu jsem posílal fotky na různé soutěže. Párkrát se mi i zadařilo a fotografie mi otiskli, například v časopisu Fotovideo, který pořádá soutěž Fotograf roku a v časopisu Svět. Kuriózní bylo, že fotku do Světa posílala sestra a já o tom nic nevěděl. Mile mě to překvapilo.

Přestože pro vás bylo fotografování pouze koníčkem, před dvěma lety jste absolvoval fotografický kurz u Evžena Sobka, který vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Jak vás tento kurz obohatil?

Rozhodně mě naučil dívat se na fotky kriticky, umět je zhodnotit. Kdybych si ale mohl vybrat znovu, volil bych spíš několikadenní workshopy, kde by bylo víc tvůrčí práce. Kurz zahrnoval až příliš teorie, takže jsem se v praxi moc nezdokonalil.

Máte umělecké vzory, kterým byste se chtěl ve fotografování přiblížit?

To ani ne. Já se spíš dívám na samotnou fotografii než na jméno, které je pod ní uvedené. Například v novinách. Dobrá fotografie musí umět sdělit obrazem to, co se píše v článku. Musí zkrátka žít.

Jak se na focení připravujete?

Pokud si mě někdo objedná, potřebuji vědět, kde se focení uskuteční a kolik je tam místa, abych se mohl připravit. Pokud jdu ale fotit pro sebe, improvizuju. Zajdu si na místo, podívám se po okolí, rozmyslím si, kde je dobré pozadí. Než začnu fotit, mám v hlavě jasný obrázek fotky, kterou bych si chtěl přinést.

Co pro vás fotografování znamená?

Určitý způsob relaxace i možnost, jak komunikovat s lidmi. Kdo se na fotku podívá, může se hodně dovědět o samotném fotografovi. Fotografie navíc dokáže zachytit jedinečné momenty. Právě takové snímky jsou nejvzácnější - mají svou duši a dýchají.

Co je pro vás jako pro fotografa tím pomyslným Olympem, kterého byste chtěl dosáhnout?

Tak to vím přesně - focení pro National Geographic. Považoval bych to za svůj životní úspěch.

Daniela Vajbarová