Chceme dělat progresivní a aktuální věci, říká vedoucí kina

Projekt Studentského kina Audiovize začal v kině Scala promítat přesně před měsícem. Od té doby stihli jeho strůjci nastřádat mnoho zajímavých zkušeností. O tom, co obnáší organizace kina, se rozpovídal vedoucí projektu Ondřej Pavlík.

Vymyslet koncept, napsat projekt, vyhrát a uskutečnit dvanáct projekcí v Univerzitním kině Scala. Takovou možnost nabízí svým studentům Ústav filmu a audiovizuální kultury. V tomto semestru se tohoto úkolu zhostil projekt Audiovize. Co všechno to obnáší, jaké jsou největší úskalí a čemu se vlastně Audivize věnuje? „Chceme lidi dostat do kina tím, že jim nabídneme takové zážitky, které kino umocňuje,“ říká vedoucí projektu Ondřej Pavlík.

Jak se zrodil nápad na projekt Audiovize?

První impulz přišel od mé spolužačky Katky Váchové a Zdeny Tomáška, který studuje na magistru učitelství estetiky pro střední školy. Napadlo je, že by chtěli nějak propojit film a hudbu. Zdenovi přišlo skvělé, že je možnost uspořádat takovýhle program ve Scale. Takže od začátku to inicioval on. Pak Katka oslovila mě. Loni v létě jsme se spolu sešli a začali to řešit. Měli hodně obecnou představu – film a hudba, ale nebyla to žádná koncepce, nevěděli co vybrat. Takže společně jsme se pak dobrali k tomu, že budeme dělat nejenom filmy, ale i fenomény, které nějak progresivně spojují obraz, zvuk a hudbu.

Měl někdo z vás zkušenosti s obdobným projektem?

Takhle komplexní projekt jsme nikdo z nás do té doby nedělali. Vlastně jsme se spoustu věcí začali učit až za pochodu. Ačkoliv jsme s projektem dost pokročili, jsou pro nás některé věci stále ještě novinkami. Ale naučili jsme se, jak funguje distribuce, jak se dá dovézt film ze zahraničí, jak komunikovat s distributory a spoustu dalších věcí.

Co je pro vás zatím nejobtížnější?

Asi všechno zkoordinovat, aby fungovalo, jak má. S termíny moc problém nemáme, i když teď jsme zrovna drobně nestíhali, ale to bylo způsobeno zdravotními indispozicemi. Někdo onemocní a nikdo ho nezastoupí, takže se něco zdrží. Asi nejtěžší je všechno propojit, aby lidi dělali, co se jim určilo, aby se to nezdvojovalo, aby projekt fungoval na všech úrovních. Musím zaťukat, zatím jsme nějaký závažnější problém neměli. Samozřejmě komplikace jsou pořád, ale zatím se to daří zvládat.

Na vašich stránkách píšete, že byste chtěli promítat skutečná audiovizuální díla, která by měla diváka pohltit průnikem zvukové, obrazové a hudební složky. Co to znamená?

Já doufám, že jsme to popsali alespoň trochu srozumitelně. Mám pocit, že správně a pochopitelně přetlumočit náš koncept lidem je jedna z nejtěžších věcí. Vysvětlovali jsme to na naší první projekci a i v našem pořadu na Radiu R, který je každou neděli. Myslíme si, že dnes se lidé, a mladí obzvlášť, dívají na filmy hlavně na notebooku. My je chceme dostat do kina tím, že jim nabídneme takové zážitky, které kino umocňuje. Filmy, které promítáme, jsou natolik audiovizuálně zajímavé nebo i pohlcující, že kino je pro jejich projekci naprosto zásadní. Je v tom velká přidaná hodnota. Zároveň jsme náš program chtěli nějak sjednotit a tohle nám přišlo jako zajímavá linie. Chceme se věnovat věcem, které jsou nějakým způsobem progresivní, úspěšné a aktuální. Podle mě to je díra na trhu. Mezi festivaly tu není žádný, který by se snažil jít po formálních vlastnostech filmů a hledat tam tu spojnici.

Jak jste vybírali filmy?

Měli jsme na začátku velký seznam filmů, z nich jsme pak vybrali ty, které nejlépe splňovaly naši koncepci. Pak přišla fáze, kdy jsme zjistili, že je potřeba něco vyměnit. Například, že je to moc drahé nebo kvůli jiným problémům. To je vlastně případ filmu Velká noc, která loni na podzim vyhrála v Jihlavě. Ten film mě napadl až v době, kdy už projekt běžel. Nakonec jsme zjistili, že je dostupný a rozhodli jsme se ho objednat, protože si myslím, že tam prostě patří.

Promítáte filmy, které jste už viděli, se kterými máte nějakou osobní zkušenost nebo hledáte nové?

Tak i tak. Vycházíme z trailerů a článků, které o filmech byly napsané. Myslím si, že v českém prostředí za poslední roky nevznikl film, který by se lépe blížil našemu konceptu. Takže jsou to zároveň filmy, které jsme už viděli, ale stane se, že vybereme i nějakou naprostou novinku. Snažíme se hlavně vybírat nové věci, takže do historie moc nejdeme.

Většina filmů, které promítáte, není v běžné distribuci. Jak sháníte práva?

To je film od filmu. Například u Decasie, kterou jsme promítali před třemi týdny, vlastní práva mimo USA přímo režisér Bill Morrison. Napsal jsem mu a on mi odepsal, že promítat můžeme, takže jsme si objednali blu-ray z Amazonu a jemu jsme na PayPal poslali sto dolarů, o které si řekl. Pak máme filmy, které mají zahraniční distributory. Těch jsme se zeptali, kolik by stál jejich film. Když se nám ta částka zdála v pořádku, začali jsme s nimi jednat dál. Jsou i filmy z české distribuce jako například Tron. 

Pomáhá vám nějak, že jste studenti?

Do určité míry asi ano. Například film Velká noc jsme řešili s Nutprodukcí, což je mladá společnost. Katka jim napsala, oni nám navrhli nějakou částku. Zkoušeli jsme i vyjednávat a podařilo se nám nakonec dohodnout nižší cenu. Tam nám právě pomohlo, že jsme studentské kino. Myslím, že například u zahraničních distributorů to má vliv velice malý.

Kdo je váš cílový divák?

Samozřejmě někdo jako my sami. Celkem odvážně jsme se pustili do našeho konceptu s tím, že tady je snad dostatek lidí, kteří by rádi viděli takovéhle filmy v kině. Asi to bude stejné pro většinu projektů, ale cílová skupina jsou studenti humanitních oborů. Jelikož jsme projekt koncipovali na rozhraní hudby a filmu, počítali jsme, že bychom mohli zaujmout studenty filmové vědy, kteří zatím chodí v poměrně velkém počtu, ale také studenty hudebních věd a podobných oborů.

Filmy, které promítáte, nejsou divácky úplně nejlehčí. Ovlivňuje to nějak skladbu vašeho publika?

Některé nejsou lehké, to je pravda. Třeba u Decasie jsme čekali, že přijde málo lidí, protože to je až avantgardní film, který je divácky dost náročný. Nemá děj a hraje v něm disharmonická hudba. Skoro jsme se báli to propagovat tímhle stylem, aby se lidé nezalekli. Nakonec měl film docela úspěch, protože přišlo asi osmašedesát diváků. To je více než přišlo na mainstreamový Videoklip, který jsme promítali o týden později. Mám pocit, že v náročnosti problém není. Myslím si, že chodí lidi, které tohle zajímá. Pozoruji tam určité jádro. Takovou stálou skupinu lidí, kteří zatím chodí pravidelně. 

Jakou máte poslechovost na Radiu R?

To si nejsem jistý. Myslím, že se bude pohybovat kolem dvaceti lidí. Všechny pořady dáváme na Mixcloud, kde si je posluchači můžou poslechnout. Tuším, že první pořad, kde byl host Douglas Kokeš, poslouchalo asi devadesát lidí, což nás těší. 

Vrátím se ještě ke komunikaci s diváky. Snažíte se je nějak motivovat k tomu, aby s vámi mluvili?

To by asi mělo probíhat na Facebooku, což je dneska nejzásadnější komunikační médium. Učíme se to. Určité věci jsme odkoukali třeba z toho, jak fungují zahraniční servery a obecně z toho, jak média komunikují na Facebooku s fanoušky. Snažili jsme se například příspěvky někdy zakončovat otázkou. Mysleli jsme si, že to je způsob, jak lidi donutit k reakci. 

Na vašem prvním plakátu byla Kim Kardashian a Kaney West. Tehdy to mělo na Facebooku velký ohlas. Diváci byli zvědaví, co z toho bude, ale pak ten motiv úplně vymizel. Kam se poděl?

To byl trochu náhodný tah. Měli jsme v tu chvíli několik návrhů na plakáty, které pak prošly změnou. Nakonec jsme zvolili naprostý minimalismus. Ale to je dobře. To je jedna z věcí, o kterých naprosto nepochybuji. Ten design je skvělý. My jsme tehdy vybírali z toho, co bylo k dispozici a Kim a Kaney byli nejlepší volba. Bylo to nejvýraznější. Byly tam postavy, které každý zná, dokáže se s nimi identifikovat. 

Tak proč jste ten motiv opustili?

Ono je těžké to replikovat. Nebo znovu opakovat na dalších věcech. Jsou to věci, u kterých nejde odhadnout reakce. Myslíme si, že něco bude fungovat a ono to nefunguje. Nejde aplikovat stejný postup na různé věci. Jinak se propaguje Decasie, Videoklip nebo Tron.

Máte silnou propagaci na internetu. Máte krásné stránky, zajímavou facebookovou stránku, ale aktivně se tam nesnažíte lidi dostat. Proč?

To je asi pravda. Nicméně my spoléháme na to, i když je to možná chyba, že dost lidí si nás najde samo. Tohle je pro nás cesta, kterou jsme chtěli jít. Nechtěli jsme projekt propagovat nějak zuřivě a cpát ho lidem v místech, kde by neměl potenciál. Tím, že jsme poměrně úzce zaměření, se soustředíme na naši cílovku a snažíme se propagovat v místech, kde si myslíme, že to má smysl. Nesnažíme se zachytit co nejvíc lidí. Propagace byla plánovaná tak, aby byla sjednocená na základě graficky rozpoznatelných prvků. Ty jsme pak chtěli použít všude. Na plakátech, na webu nebo letácích. A to se myslím daří. Spoléháme na to, že si to lidi spojí.

Máte pocit, že jste udělali něco špatně?

Opravdu špatně asi ne. Nic mě nenapadá. Myslím si, že tyto věci zjistíme až s odstupem. Asi bylo spousta míst, kde se dalo udělat něco lépe, ale nemyslím si, že bychom udělali nějaký přešlap, kterého bychom litovali. Projekt zatím díky bohu plní tu funkci, kterou si myslíme, že by měl mít. A plní ji docela dobře.

Já se ptám záměrně, protože znám člověka, který vás na Facebooku přestal sledovat z toho důvodu, že viděl váš nápis nasprejovaný na fasádě a zdálo se mu to jako vandalismus. Takže co sprejování, vyčetl vám to někdo?

Od našich diváků žádná negativní reakce nebyla. Nebo se k nám nedostala. Pokud se to někomu nelíbilo, je to samozřejmě naprosto v pořádku. My jsme potom dostali zprávu. Napsal nám email vrátný z filozofické fakulty, že to máme odstranit z fasády. Jinak žádná reakce nebyla. Já si nemyslím, že je to vandalismus, protože jsme použili křídový sprej, který jde smýt poměrně jednoduše. Počítali jsme s tím, že to tam nezůstane. Že to smyje déšť nebo to uděláme my. Pokud to někoho odradilo, asi se neidentifikoval s naším konceptem. Byl to krok, který jsme udělali, který nám přišel dobrý. Byly z toho úspěšné fotky. Určitě toho nelituji. Nepřipadá mi to jako chyba. 

Medailon

Ondřej Pavlík se narodil v roce 1984. Studuje třetím rokem na Ústavu filmu a audiovizuální kultury Masarykovy univerzity. Od roku 2012 šéfuje sekci Světový film na kulturním portálu 25fps. Kromě analyzování a recenzování filmů se zajímá o hudbu a nová média. Své zájmy zužitkovává na projektu Audiovize, kde zastává pozici dramaturga a vedoucího projektu.

Barbora Poláčková