Charlie Straight: Jednou budeme třeba zpívat polsky

Chlapecká kapela Charlie Straight patří v současnosti mezi nejpopulárnější na českém hudebním nebi. Čtyři kluci z Třince vyprodávají koncerty a náležitě si to užívají. Jaký vztah k Brnu mají a jak vnímají českou hudební scénu? Tyto a mnohé další otázky zodpověděli frontman skupiny Albert Černý, bubeník Pavel Pilch a klávesista Michal Šupák.

Čím jste chtěli být jako malí? Nebo jste chtěli být muzikanty odjakživa?

Albert: Já chtěl být popelářem.

Michal: Já strojvedoucím.

Pavel: Já chtěl být pilotem. Fascinoval mě ten adrenalin, když si člověk sedne do letadla a zapnou motory. Najednou se to vznese a necítíš půdu pod nohama. Chtěl bych si tenhle sen ještě splnit, ale nevím, jestli na to mám.

Kolikrát denně se přistihnete, že si pobrukujete svoje písničky?

Albert: Já tak třináctkrát, minimálně. Já si je vlastně zpívám pořád.

Michal: Občas se mi to stává. Třeba předevčírem.

Pavel: Já chtěl být pilotem. Fascinoval mě ten adrenalin, když si člověk sedl do sedadla a zapnuly motory. Najednou se to vznese a necítíš půdu pod nohama. Chtěl bych si tenhle sen ještě splnit, ale nevím, jestli na to mám.

Máte před koncertem nějaký rituál? Relaxujete, nebo tvrdě dřete do poslední chvilky?

Michal: Albert má rituál.

Albert: Já se před koncertem rozcvičuju, ale dneska se budu muset asi i rozezpívat. S klukama máme rituální pokřik.

A jak vypadá?

Albert: Ten je tajný, ale dělá ho s námi vždycky ještě i zvukař a náš manažer Vojta. A zatím funguje.

Máte za sebou koncerty v Německu i Anglii, turné po celém Česku a Slovensku. Kde vás to oslovilo nejvíc?

Albert: V Brně! To je zrovna místo, kde je to vždycky super. Sem se rádi vracíme.

Michal: Přesně. Brno je zlatá loď. Hlavně lidi tady a bezva atmosféra. Cítíme se tu dobře. Ale srovnávat to se zahraničím ještě moc nejde. Tam hrajeme jenom jednou za čas.

Pavel: My jsme vlastně zahráli v Anglii jenom jeden koncert. Nejvíc mě tam zaujalo to, že všichni lidi, které jsme potkali - třeba v hospodě, byli slušně oblečení. Jak se u nás chodí na meetingy, nebo třeba do kostela. V Anglii jsem byl poprvé, takže mě překvapilo, že to tam tak chodí. Líbilo se mi to, mělo to takovou super atmosféru.

Alberte, sám skládáš písničky včetně hudby i textu. Kde hledáš inspiraci?

Albert: Nejdůležitější je udělat si čas. Když ti dají rodiče nějaké úkoly, potřebuješ řešit pořád nějaké e-maily, tak na to prostě ten čas nezbývá. To si pak musím říct: „ Tak, dneska odpoledne si zahraju na kytaru a něco mě napadne.“

Máš tedy jako skladatel výsadní právo na rozhodování ohledně tvorby.

Michal: Tak určitě je ten hlavní, kdo o těch písničkách rozhoduje, přece jenom je skládá. Nicméně pak si v ní každý najde to svoje.

Albert: Kluci hlavně fungují jako takový kvalitativní filtr. Když donesu nějakou blbost, tak mi řeknou: „Hele sorry, ale to si z nás děláš srandu. To hrát nebudem.“ Anebo naopak řeknou, že to je to nejlepší, co jsme kdy hráli.

Hudbu skládáš jenom s kytarou?

Albert: Ne, skládám různě. Třeba písnička Something new vznikla, když jsem jel autem do školy. Prostě jsem si ji začal zpívat. Jinak je sranda říkat, že jsem tu písničku složil, když se v podstatě jedná jen o tři akordy.

Minulý rok v srpnu jste spolupracovali se skupinou Mňága a Žďorp a udělali jste cover verzi jejich písně Goin´Blind. Jaké to bylo a jak jste se vlastně dali dohromady? 

Albert: Mňága a Ždorp nám napsali dopis, konkrétně Petr Fiala. Byl to dopis trošku jak z mateřské školky - na pokrčeném papíře, ve stylu: „Čau Alberte, tady máte CD s písničkami, které si ještě nerozdělily jiné skupiny a doporučuju vám tady ty tři.“ Tak jsem si je poslechl, a protože písnička Goin´Blind obsahovala anglický refrén a nejvíc se mi líbila, tak jsme ji zpomalili a pak jen upravili.

Pavel: Já myslím, že tato zkušenost nás utvrdila v tom, že je dobře, že nezpíváme česky.

Albert: Říká bubeník, který u toho nahrávání vůbec nebyl.

V srpnu 2012 jste byli předskokany Red Hot Chili Peppers. Oslovila vás přímo skupina? Jaké to bylo? 

Michal: Ty kapely to většinou vůbec neřeší. Všechno zařizuje agentura, které má na starost jejich koncert.

Albert: Za tento koncert vlastně vděčíme Davidu Zíkovi, který nám v tom pomáhal.  Jinak pravda je, že šel trošku strach z toho plného stadionu fanoušků, kteří přišli na úplně jinou skupinu s úplně jiným stylem hudby.

Pavel: Já jsem si to užil, bylo to super. Hlavně to byl první koncert v takových prostorách. A ti fanoušci nás vzali fakt dobře.

Jaká je současná česká scéna? Co jí chybí?

Pavel: Já myslím, že jí nic nechybí. A že vývoj jakékoli scény je přirozený, a tak je tomu i u nás.

Michal: Problém je, že většina lidí si myslí, že česká hudební scéna je to, co se hraje v rádiu Impuls. Ale existuje spousta jiné hudby, která se nedostane k masám. Člověk si ji musí zkrátka najít. Rozdílné je to třeba v Británii, kde je ten mainstream a tím pádem i posluchači trošku jinde.

Určitě máte spoustu fanynek. Jak se jejich náklonnost projevuje? Píšou e-maily, nadbíhají vám? 

Pavel: Fanynky jsou super, chodí až k baráku, že?

Albert: Mně třeba píšou e-maily, tak se snažím odpovídat. Není toho tak moc, párkrát týdně mi něco přijde. Ale jednou se mi stalo, že přijela nějaká úplně cizí holka až k nám domů a zazvonila na nás. A protože jsem zrovna nebyl doma, tak ji otevřeli taťka s mamkou a nechápavě na ni hleděli, co vlastně potřebuje. A ona říká: „ Je Albert doma? Já za ním jen tak přijela.“

Pavel: Za mnou fanoušci až domů nechodí. Ale musím říct, že mám fanoušky napříč celou společností. Učím na hudební škole v Třinci a dole ve sklepě mám bubny. O kousek dál pak bydlí Romové. A oni vždycky přijdou, poslouchají a pak mě pochválí. 

Albert: Ono se ale může zdát, že to je všechno takové povrchní, co se těch fanynek týče. Ale já bych chtěl říct, že to jsou naše kamarádky. Máme tak deset, patnáct holek, co chodí na naše koncerty. Jako jsou Anička, Gábina nebo Mirka - naše kamarádky. A když je vidíš v té první řadě, tak si vždycky řekneš: „Tak jsem zase doma, ony znovu přišly.“ To mě vždycky potěší.

Existuje nějaký nástroj, na který jste se vždycky chtěli naučit hrát?

Michal: Já chtěl vždycky umět hrát na trumpetu. Doufám, že k tomu jednou dojde. Je to totiž nástroj, na který se dá hrát jednou rukou. To bych si mohl splnit svůj sen, že bych hrál zároveň jednou rukou na trumpetu a druhou na klavír. Bylo by to super, ale naučit se hrát na trumpetu je dost těžké.

Albert: Já na foukací harmoniku, jako Bruce Springsteen.

Pavel: Já bych chtěl umět hrát na dudy a být u toho stylově oblečený.

Chystáte se uvést nový song s Markétou Irglovou. Koho napadla spolupráce s ní? Jak se to celé odvíjelo?

Albert: Jednou mě pozvali do pořadu Sama doma v České televizi, ale vůbec s emi tam nechtělo. A najednou paní produkční říká: „A bude tady i Markéta Irglová.“  A já na to: „Prosím? To jako vážně? Tak to přijdu!“ Tak jsem teda přišel a seznámil se s Markétou. Potom jsem jí poslal jednu písničku a napsal jí: „Tuhle zpívám doma se ségrou a mohli bychom ji nahrát společně, co na to říkáš?“ Markéta pak měla koncert v Ostravě, kde mě nečekaně pozvala na pódium. Zahrál jsem jednu svoji písničku na kytaru a oni se s kapelou připojili. Tak jsme se dohodli na spolupráci a říkali si, kdy a kde to nahrajeme. Napsal jsem jí: „Nechceš třeba přijet do Třince za námi?“ A ona: „Já jsem na Islandu.“

Takže jste se sbalili a jeli na Island?

Albert: Odehrálo se to asi takto: „To jako máme přijet na ten Island?“  A Markéta: „ Asi jo.“ Markéta tam totiž žije se svým přítelem, který dělá v nahrávacím studiu. Takže jsme přijeli tam a všechno to nahráli. Jinak bych k tomu dodal, že Michal v té písničce hraje na bicí a na mandolínu. To se ví málo.

Všechny vaše písně jsou v angličtině. Nelákala vás někdy čeština? Nepíšou vám třeba fanoušci, ať zpíváte česky?

Pavel: Píšou, pořád a neustále. Až se divíme, že to některé ještě baví.

Albert: Ale možná se to jednou změní a budeme zpívat třeba polsky.

Když jsme u té polštiny – všichni jste z Třince. To je takové plodné město na umělce. Z Třince pochází i Tomáš Klus nebo Ewa Farna. Čím si to vysvětlujete? Máte tam nějakou zázračnou hudební školu?

Pavel: Tak jest.

Michal: Hudební škola je tam dobrá, to je pravda. Ale jinak se tomu celkem divím, protože nějaký kulturní život tam funguje tak, že se chodí na Drum &Bass a metal. Tak nevím, odkud se to vzalo.

Albert: Podle mě to je tím, že Třinec je takovou periferií. Je to daleko od Prahy a ti lidi už se o něco snaží, motivuje je to. Možná si říkají, že když jsou z takového zapadákova, tak se budou snažit, aby to aspoň za něco stálo. Anebo je to prostě náhoda.

Pavel: Je to ale i podporou rodičů. Myslím, že jsou všude spousty talentů, ale problém je v tom, že rodiče o ně nejeví zájem. Miliony lidí mají talent, ale ještě to o sobě neví. 

Jaký je váš názor na talentové soutěže typu Superstar? 

Albert: Já říkám no comment.

Michal: Podle mě to kolikrát ani není o tom talentu, ale o tom, aby ten člověk působil zajímavě na obrazovce.

Pavel: Já si myslím, že je to hlavně o penězích. V těchto soutěžích je dost sterilní prostředí. Jako když vezmete mládě nosorožce nebo medvěda a začnete ho vychovávat v jeho nepřirozeném prostředí. Jakmile vyroste, vezmete ho a hodíte do džungle.

Albert: To je skvělé přirovnání! A pak je ten nosorožec už velký, čumí a vůbec nechápe. A to je přesně ono.

V květnu se chystáte na důležitou mezinárodní talentovou přehlídku The Great Escape (Velká Británie). Budete mezitím koncertovat doma, nebo se budete veškerými silami soustředit právě na tuto přehlídku?

Michal: Samozřejmě se budeme soustředit na přehlídku, ale nesmíme to přehnat. Pak to na tom koncertě může být poznat, že z toho člověk dělá něco víc. A je z toho akorát nervózní. Takže budeme normálně hrát a taky koncertovat doma.