Český lakros, sport s indiánskou tradicí

Když se řekne lakros, většina lidí přibližně ví, o co se jedná. Co si ale představit pod spojením český lakros? O tom jsme si povídali s momentálně nejlepšími hráči tohoto sportu na Moravě.

Petr Němčík, Pavel Gajdoš, Jan Valášek a Martin Šafář. Osm let seděli ve stejné třídě holešovského gymnázia, už druhý rok bydlí ve společném bytě v Brně, kde všichni studují vysokou školu a všichni hrají český lakros. V červnu vybojovali bronzovou medaili na Mistrovství České republiky a vyprávěli o tom, co tento netradiční sport obnáší.

Kdybyste měli někomu, kdo v životě neviděl český lakros říct, co to je a jak tato hra vypadá, jak byste mu to vysvětlili?

Jan: Lakros je původně indiánský sport. V překladu do indiánského jazyka je to Bagataway. Česky to znamená malý bratr války, což už předurčuje jeho hlavní původní význam. Sloužil k řešení sporů mezi indiánskými kmeny.

Petr: Nebo k udržování kondice indiánských kmenů.

Jan: Dřív nevypadal tak, jak vypadá dneska. Hrávalo se na hřištích o délce až několik kilometrů a s dřevěnými lakroskami. Tehdy ještě nebyl míček, takže se hrálo s kamenem

Pavel: Někdy lidi v mém okolí reagují na slovo lakros tak, že to znají a že to někde viděli a vybaví si právě tu hru, která se hraje s obouručnými lakroskami. Třeba to viděli ve filmu Prci, prci, prcičky. Já je vždycky opravuju, že český lakros je prostě něco jiného.

Takže čím se liší český lakros od těch jiných verzí lakrosu, například těch, které se hrají na amerických univerzitách?

Martin: No určitě stojí za to říct, že český lakros je specifikum pouze pro Českou republiku, od toho je taky odvozen ten název. Hraje se s jednoruční lakroskou a na jiném hřišti.

Petr: Lakroska v českém lakrosu je dlouhá podle pravidel šedesát až sto centimetrů, drží se v jedné ruce a většinou se dělá z duralu a na konci má kapsu. V lakrosové hantýrce se tomu říká kapka, ta má výplet a v té se drží tenisák.

Martin: Někteří tomu říkají podběrák, lidi, kteří to vidí poprvé, tomu říkají plácačka na mouchy, síťka na motýly, …

Pavel: To je ale hodně urážlivé.

Jaké je tedy hřiště a kolik hraje hráčů?

Jan: Tohle je takové specifikum českého lakrosu. Je tady dost neomezené hřiště. Většinou využíváme fotbalová hřiště a můžeme hrát na celé ploše. Klidně sto metrů za brankou můžou probíhat souboje. Hřiště prostě nemá žádné hranice, nejsou tu žádné outy. Jediným omezením je třicet metrů široká půlící čára. A hraje pět hráčů plus jeden brankář.

Petr: Brány jsou od sebe padesát metrů. A kolem branky je brankoviště o poloměru tři metry, do kterého nesmí hráči vstoupit. Což je další rozdíl od amerického lakrosu, kde hráč může po vystřelení do brankoviště vběhnout.

Pavel: A brankář má hokejovou výstroj. Tedy kromě hole. Má takovou speciální větší lakrosku.

Vypadá to ale jako dost tvrdý a kontaktní sport. Jaká jsou častá zranění?

Petr: Já si myslím, že nejčastějším úrazem v českém lakrosu jsou osekané ruce, protože je lakros kontaktní, tak se občas praští soupeř lakroskou, vraží se do protihráčů. Sice jsou to fauly, ale stejně se to děje. Co se týče určité tvrdosti, tak pro představu se může český lakros srovnat třeba s basketbalem nebo házenou. Častá jsou taky zranění kolen, protože lakros je namáhavý na kličkování a souboje jeden na jednoho. V poslední době je snaha prosadit pravidlo, aby se český lakros hrál v helmách, aby se předešlo zraněním obličeje, protože míček při střele může letět až rychlostí sto sedmdesát kilometrů za hodinu.

Jaká je tedy historie českého lakrosu jako skutečně aktivního organizovaného sportu?

Pavel: Někdy v polovině sedmdesátých let to začali hrát skauti na svých táborech a v Praze už v roce 1979 existovala lakrosová liga. Bylo tam ale jen pár týmů.

Jan: Mimochodem v roce 1979 se ještě nehrálo na branky, ale na mety, míček se pokládal.

Pavel: Postupně se lakros vyvíjel a dnes se hraje na brány metr osmdesát na metr osmdesát a momentálně existuje asi šedesát týmů.

Je to specificky český sport, kde tedy sháníte výbavu, konkrétně lakrosky?

Petr: Dříve si lakrosoví hráči vyráběli lakrosky sami tím, že si ohýbali a vyplétali dřevěné pruty. S rozšířením lakrosu a s počátky využívání duralu jako materiálu na lakrosky se jeden z lakrosových hráčů, Daniel Kurovec, začal výrobou lakrosek více zabývat a momentálně je jediným oficiálním výrobcem.

Jan: Náš tým se pokouší právě rozvinout využití některých dalších možných materiálů.

Petr: Momentálně se kluci od nás snaží konstrukci odlehčit a upravit tak, aby do ní lakrosový míč dokonale seděl.

Pavel: Taky pracujeme na designu.

Jak vypadá takový lakrosový míček?

Petr: Vypadá dost podobně jako klasický tenisový míček.

Martin: Dá se říct, že je skoro až identický. Lidé by si je mohli snadno splést.

Hrají dívky lakros?

Petr: Český lakros je docela vhodný sport i pro ženy. Navíc má tu výhodu, že nemusíte začínat hrát jako děti, ale klidně se to rychle naučíte i v dospělosti, možná je to dokonce i lepší. Existuje asi patnáct ženských českolakrosových týmů, které hrají speciální ženskou ligu.

Jak vy jste se dostali k lakrosu?

Pavel: Jsme všichni spolužáci z gymplu a jednou jsme byli na školním výletě, kde měl organizátor volnočasových aktivit Jakub Šneidr s sebou lakrosky. Tehdy na jaře jsme hráli lakros poprvé, v září jsme začali trénovat. A na jaře o rok později nám opět Kuba poradil, že existuje lakrosová liga. V té době v ní hrály jen čtyři týmy.

Petr: My jsme ale začali lakros hrát bez vědomí toho, že můžeme hrát nějakou soutěž, jezdit na turnaje, vyhrávat poháry nebo mistrovství republiky. Prostě jsme hráli jen v tělocvičně po škole pro zábavu. Kuba tehdy ve vlaku potkal jiného lakrosového hráče z Blanska, Aleše Herzoga, poznali se tak, že oba měli u batohu připnutou lakrosku, a tento člověk byl organizátorem Moravské lakrosové ligy.

To vám bylo kolik?

Petr: Asi třináct, čtrnáct.

A tehdy vzniklo Iktočante?

Petr: No v podstatě tehdy, když jsme se rozhodli vstoupit do ligy. Iktočante je indiánské jméno.

A v překladu do češtiny to znamená co?

Petr: To je lakotsky pavoučí srdce.

Jsou taková indiánská jména u lakrosových týmů běžná?

Jan: Dneska už moc ne. Spíš u těch starších, které se vyvinuly ze skautských oddílů ano, třeba Šedý vlk, Bílý orel.

Petr: Walowa Brno…

Jan: Ale dneska už máme i týmy indiánskou kulturou nepoznamenané. Takže existují družstva jako Šohaji Strážnice.

Petr: Ostošest Mikulov.

Jan: Highlanders Zábřeh.

Jak jsou organizovány lakrosové soutěže v Česku?

Petr: Je několik soutěží, Praha a okolí a Morava. V Praze jsou celkem tři ligy. První, druhá, ženská a žákovská. Na Moravě je První a Druhá lakrosová liga.

Jan: A pak je ještě Plzeňská liga.

Martin: Nejlepší celky z pražské a moravské ligy se pak jednou ročně sjedou na Mistrovství České republiky, kde se utká osm nejlepších týmů českého lakrosu. Z nich vzejde vítěz, který je nejlepším českolakrosovým družstvem v republice a dá se říct, že i na světě.

Pavel: Na Moravě se hraje soutěž turnajovým způsobem. Bylo by časově i finančně příliš náročné, kdyby se týmy z opačných konců Moravy měly potkávat každý týden.

Jan: Kromě ligy se ještě během roku sjedou hráči lakrosu asi na deseti otevřených turnajích. Je to jediný způsob, jak se mohou potkat hráči z různých lig a růžných konců republiky. Hrají tam i neligové týmy a dokonce někdy hrají i ženské týmy proti mužským.

Pavel: Je to ideální způsob, jak vůbec začít hrát lakros.

Kolik je tedy aktuálně v republice přibližně hráčů českého lakrosu?

Petr: V asi šedesáti týmech hraje okolo sedmi set registrovaných hráčů.

Iktočante si mezi těmito týmy vede jak?

Pavel: V posledních dvou letech se nám začalo dařit. Loni jsme vyhráli moravskou ligu, letos ji máme dobře rozehranou. Vyhráli jsme několik turnajů a na posledním mistrovství jsme skončili třetí.

Petr: To je náš největší dosavadní úspěch a jsme na to strašně pyšní.

Jan: Ale skromnost stranou, pohárů máme víc. Třeba trofej z Těšetického turnaje, který má asi pětadvacetiletou tradici.

Pavel: Tvarůžkový pohár z Olomouce.

Jan: Burčákový džbánek jsme dokonce letos obhájili, takže ani neopustil náš byt.

Martin: A pak je tam řada pohárů z moravských lig z uplynulých let. A ty nejmenší jsou z individuálních statistik, které vyhráli naši hráči.

Váš tým je složen ze spolužáků z gymnázia. Jak to teď funguje, když jste se rozprchli po republice?

Martin: Úplně jsme se nerozletěli, vždyť jenom tady v bytě nás bydlí pět.

Pavel: Asi tři studují v Praze, ale funguje to podle mě skvěle. Na turnaje se vždycky sjedeme.

Jan: Kamarádství se nerozpadlo. Tak, jak jsme ten tým na gymplu vytvořili, tak funguje do dnes. Desetičlenná parta drží pohromadě pořád, odloučení Praha – Brno v tom nehraje žádnou roli.

Kdo je váš lakrosový vzor?

Petr: Nejlepší tým v České republice je Gusano Rojo. To je náš největší vzor. Od té doby, co jsme je poznali, jsme si uvědomili, že právě takhle chceme hrát lakros, že chceme působit jako jeden hráč, mít pocit, že každý z nás je důležitý.

Jan: Chceme mít z lakrosu hlavně radost a tenhle přístup se nám zatím vyplácí, protože ty výsledky momentálně přicházejí v podstatě samy.

Petr: Neradi hrajeme s těmi, kdo vyznávají jen tvrdý agresivní lakros. Chceme hrát pohlednou kombinační hru.

Chtěli byste hráčskou základnu českého lakrosu ještě rozšířit?

Pavel: Neradi bychom překročili hranici lakrosu, jako komunity lidí vyznávající určitý způsob života. Náš tým se snaží český lakros propagovat zejména mezi skautskými oddíly. Ale jsme teprve na začátku.

Jan: Češi většinou znají spíš boxlakros, což je dost paradox, protože český lakros má v České republice mnohem delší tradici. Navíc boxlakrosových týmů je u nás do patnácti v republice, zatímco týmů českého lakrosu je přes šedesát. Ale to je prostě daň tomu, že to není světový sport.

Petr: Zkušení zakladatelští hráči jsou spokojení se stavem, který panuje právě teď a na rozdíl od mladých nadšených lakrosáků, mezi které se počítáme i my, nemají zájem něco měnit. Na první pohled lakros možná nevypadá jako nejatraktivnější sport, ale když do něj proniknete, zamilujete si ho.

Alžběta Vejrostová

Fotogalerie je k dispozici na munimedia.cz