Český cyklista: Zajet prestižní závod Cape Epic je životní zážitek

Cyklista Radek Zelenka vybojoval společně se Stanislavem Derflem devětadvacáté místo na prestižním světovém maratonu dvojic v Jihoafrické republice. Splnil si tak svůj sen.

Osmietapový světový závod dvoučlenných družstev Cape Epic v délce sedmi set kilometrů zajeli čeští cyklisté za bezmála třicet šest hodin a umístili se tak celkově na třicátém třetím místě, v kategorii mužů patřili k devětadvaceti nejlepším dvojicím ze šesti set týmů. V silné konkurenci olympijských vítězů či mistrů světa se Radkovi Zelenkovi a Stanislavu Derflovi podařilo vyjet si nejlepší český výsledek. Zelenka odpovídal na otázky, týkající se přípravy na životní závod.

Kdy jste poprvé slyšel o Cape Epic?

Poprvé asi před třemi lety, když se ho účastnili první dva Češi, Robert Novotný s Martinem Horákem. Už tehdy jsem nad tím přemýšlel, ale více jsem se o to začal zajímat zhruba před dvěma lety. Samotné přípravy trvaly více než rok, včetně přihlášení, zaplacení startovného, slosování a vůbec všeho potřebného k tomu, abychom mohli jet.

Kdy padlo rozhodnutí, že pojedete závodit do Jižní Afriky?

Byla to spíš taková vnitřní potřeba zajet si nějaký velký závod. Úplně jsem se rozhodl poté, co jsem viděl na internetu fotky ze závodu v nádherné přírodě. Pak už jen zbývalo najít vhodného parťáka, se kterým bychom byli na kole vyrovnaní. V tomto ohledu je hodně důležité i přátelství, určitě nejde jet s někým, s kým nejste kamarád. Se Standou se znám ze závodů, a tak jsem ho zkusil přesvědčit.

Lze jet Cape Epic jako jednotlivec, nebo se jezdí výhradně ve dvojicích?

Je to závod dvojčlenných družstev, protože se jezdí v náročných terénech a je třeba, aby byl nablízku někdo druhý, kdo by dokázal pomoci v případě, že by se něco stalo. Platí tam i další pravidla. Pár se od sebe nesmí vzdálit na delší vzdálenost než takovou, co lze urazit za dvacet sekund. Jakmile se projede kontrolním bodem a časové rozmezí je vyšší, přichází penalizace v řádu jedné hodiny, takže se to opravdu nevyplatí.

Jak jste trénovali?

Chce to být stabilně v nějaké zátěži a před závodem ji postupně zvyšovat. Menší komplikací bylo to, že se Cape Epic jede z počátku naší sezóny, přičemž v Jihoafrické republice už sezóna vrcholí. Tamější závodníci jsou pak logicky jinak připravení než ti, co přijíždí z Evropy nebo vůbec ze severní polokoule. My jsme se připravovali nejvíc na sněhu, to znamená na běžkách, a potom samozřejmě následovala příprava v teple, například jsme se jeli aklimatizovat a najíždět kilometry na Malorku.

Závod a příprava se zdají být značně nákladné. Jak jste řešili finance?

Vzhledem k tomu, že jsme oba zaměstnaní a potřebujeme být právě na začátku sezony v práci, je to poměrně náročné jak finančně, tak časově. Na samotný závod se nabalují věci spojené s tréninkem. Kromě tří týdnů v Africe jsme byli na zmíněné Malorce, takže náklady rozhodně nekončí u zaplacení startovného. Když připočítám letenku a přípravy, což zahrnuje dresy a věci na kolo, vyšplhají se náklady na dvoučlenný tým na zhruba dvě stě tisíc korun. Podařilo se nám sehnat nějaké sponzory, ale to vyřeší jen asi třetinu nákladů.

Na kolik vychází samotné startovné?

Ke startu na Cape Epic nestačí pouze zaplatit startovné. Rok před závodem se losuje loterie, a my jsme měli velké štěstí, že jsme byli vybráni. Startovné se musí zaplatit do týdne od vylosování a činí šedesát tisíc korun za tým. Jakmile není zaplacené včas, dostanou příležitost další zájemci, kteří nebyli vylosováni.

Jaká byla organizace závodu?

Závod je svou dokonalou organizací celosvětově proslulý. Přípravný tým odvádí skvělou práci, o čemž jsme se sami přesvědčili. Za celou dobu jsme neměli jedinou výtku. Vše bylo dokonalé, ať už značení tratě, ubytování, strava, doprava či občerstvení při závodu. Samozřejmě je to také díky vyššímu startovnému, ale ti lidé odvedli stoprocentní práci. Není to jako u nás, kde každý nanejvýš splní své povinnosti, tam všichni udělají ještě něco navíc.

Jak jste se vyrovnávali s odlišnými přírodními podmínkami?

Byla tam extrémní vedra s třiceti stupni ve stínu, do kterých jsme přijeli od nás ze zimy. Samozřejmě jsme o tom věděli a není radno to podcenit. Hlavně je důležitý dostatečný pitný režim. Podle mých informací bylo šedesát pět lidí dehydratovaných. Nám se to naštěstí nepřihodilo.

Jak hodnotíte trasy?

Etapy byly nastaveny tak, aby byly co nejnáročnější. Denně se jelo kolem sta kilometrů, pátá etapa byla časovka na dvacet sedm kilometrů. Tratě vedly atraktivními místy, kam se normálně na kolech vůbec nesmí. Organizátoři si dokázali obstarat potřebná povolení a díky tomu jsme se dostali do nádherné přírody. Terén tvořily vinice, asfalt, kamení, prašné cesty nebo písek, do kterého jsme se i několik desítek centimetrů bořili. Kolo dostalo zabrat tolik, že je po těch osmi etapách na odpis. Díky našim sponzorům jsme ale nemuseli ničit vlastní kola, ale ta jejich. O obtížnosti tras vypovídá také fakt, že do cíle dojelo jen asi sedmdesát procent závodníků, ať už kvůli zraněním, nebo zničené výbavě.

Medailon

S jakými technickými závadami jste se tedy museli potýkat?

 První tři etapy jsme měli problémy kvůli trnům, na což jsme dopláceli, protože jsme jeli na pláštích s dušemi. Až po třetí etapě jsme přešli na bezdušové pláště. Zpočátku jsme tedy ztratili hodně času opravou defektů. V druhé etapě jsme měli dokonce pět závad, což nás odsunulo v celkové výsledkové listině dost dozadu. Od třetí etapy jsme měli vše vyřešené a už jsme jeli bez větších potíží.

Umístili jste se nejlépe z českých družstev, jaké bylo vaše přesné pořadí?

V mužích jsme byli devětadvacátí. Svůj cíl jsme splnili, ačkoliv si myslím, že jsme mohli být ještě maličko lepší. Ve startovním poli byla ale opravdu velká konkurence. Prvních zhruba dvacet týmů byla absolutní světová špička složená z mistrů světa a olympijských vítězů. Byly tam všechny hvězdy, o kterých čteme jenom v časopisech. Byl to pro nás velký zážitek, zazávodit si s nimi.

Našel byste něco, co vám na závodě vadilo?

Musím říct, že Cape Epic rozhodně předčil naše očekávání. Jediná věc, která nám vadila, bylo prašné prostředí. Hodně se prášilo především při skupinových startech. Když se odstartoval závod a člověk byl rozdýchaný, dostaly plíce pořádně zabrat. Měli jsme tedy lehké problémy s dýcháním.

Přemýšlíte o účasti na dalším podobném světovém závodu?

Je ještě pár takových velkých závodů, třeba v Austrálii se jede Crocodile Trophy. Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost mluvit s lidmi, kteří všechny tyto závody absolvovali a tvrdili, že Cape Epic je stoprocentně nejlepší, mám už svůj vysněný cíl za sebou. Kdyby se ale někdy naskytla příležitost odjet si Trans Germany nebo Trans Alp, tak bych neodolal.

Veronika Faltová