Ceny akademie nepřekvapily a Leonardo zůstává poražený

Zatímco obvykle se na předávání filmových cen akademie těším jako snad každý filmový fanoušek, letos jsem výsledky očekávala s nepříjemným napětím a špetkou nechuti. Moje pocity z letošních Oscarů se pak nezměnily, ani když mě v pondělí ráno vzbudila sms zpráva se slovy „Leonardo zase nic nedostal.“ 

Ze všech filmových ocenění patří Oscar mezi ta nejvýznamnější. Je to tradiční, velkolepá událost a lidé podle jejích výsledků stahují filmy jako na běžícím páse. Oscar je zkrátka razítkem, potvrzujícím (mainstreamovou) kvalitu. Tomu odpovídá i slavnostní večer – moderátorské osobnosti srší vtipem, po červeném koberci se procházejí celebrity v šatech světových značek, výzdoba je ohromující, vítězové marně skrývají dojetí. Jediná nudná věc jsou tedy paradoxně výsledky. 

Vlk z Wall Street byl rozhodně filmem jednoho herce, ale DiCaprio by si Oscara zasloužil spíš za Letce nebo Počátek. To, že odešel s prázdnou, nepřekvapilo ani mě a nejspíš ani jeho. I členové akademie mají už dopředu připravené vtipné obrázky jak pláče a natahuje se po sošce a celý večer se těší, až je budou moci konečně vystavit na internetu. Nebyla jsem zklamaná ani překvapená, spíš jsem měla strach – totiž že nejlepší herecký výkon přisoudí porota představiteli hlavního hrdiny filmu o otrokářství. 

Film 12 let v řetězech získal zlatou sošku za nepřekonatelný americký pocit viny. Režisér Steve McQueen v minulosti prokázal, že umí točit filmy o silných tématech a že to umí opravdu dobře, jako příklad může sloužit jeho Hlad nebo Stud. O to víc zklamaná jsem z jeho novinky o houslistovi ze střední třídy, který se kvůli zradě ocitne jako otrok na bavlníkové plantáži. Podle skutečného příběhu. Pokud vezmeme v potaz složení odborné poroty, nemohl McQueen šlápnout vedle. Amerika se tolik stydí za 250 let otrokářství a rasové diskriminace, že udělá cokoli, aby to odčinila. Pokud tomu pomůže, že černošský herec předá cenu černošskému režisérovi za snímek o utlačování černochů, tak budiž! 12 let v řetězech je kvalitní film s lidským příběhem, který se dotýká velmi závažného tématu. Prostě jasná první volba. A přesně to je podle mě nuda. Estetické, technické i scénáristické hodnoty ostatních filmů ostrouhaly, protože konzervativní porota přes McQueena neviděla na zbytek nominovaných. Podle jednoduché rovnice lidská práva = vítěz, mohl výsledky letošních Oscarů odhadnout každý, snad ještě před nominacemi.

Podle mě je důležité neopomínat jiné oceněné snímky, které si zaslouží pozornost možná víc, než 12 let v řetězech. Pro mě nejvíc září Oscaři za režii filmu Gravitace, stejně tak i za jeho naprosto revoluční kameru, která posunula zážitek z filmu do naprosto nové dimenze. Ne náhodou si tento Cuarónův film odnesl v součtu nejvíce sošek. Herec Jared Leto exceloval ve vedlejší roli HIV pozitivního transsexuála ve snímku Klub poslední naděje. A nakonec můj osobní favorit, vítěz kategorie nejlepší cizojazyčný film, Velká nádhera – Sorrentinův velkolepý návrat ke kořenům klasické italské filmografie, ze kterého je cítit závan sladkého života. Vizuálně i obsahově bohatý snímek, který jasně ukazuje, že italský film nezačíná a nekončí Fellinim. Kdo se tedy chce obohatit o skutečný filmový zážitek, měl by rozhodně zabrousit i do jiné katergorie než je Nejlepší film. Bohužel právě ta je často tou jedinou, která diváky zajímá.

 Linda Anna Stárková