Byznysmen nebo balík? Útok může přijít od obou

Proč někoho prosit, ať se kousek posune, když do něj stačí jen vrazit? Tímto heslem se někteří lidé řídí v každodenním životě.

Pankaci do sebe pri pogu vrazeji. I tento tanec ale ma sva pravidla. Foto: Tereza Podhorná

Na diskotékách bývá situace, kdy do sebe lidé vrazí, často záminkou ke rvačce. Nabušení borci si rádi dokazují, jestli zvládnou přetavit kila nazvedaná v posilovně v knockout soupeře. I já byl v minulém týdnu sražen. Hned dvakrát. Nestalo se to však na žádné taneční zábavě. První incident se udál v brněnské tramvaji číslo pět narvané až po strop.

Jednou rukou se držím madla, v druhé svírám výtisk časopisu. Vedle mě postává muž v obleku s lehce prošedivělými kratšími vlasy, na obličeji brýle a v rukou kufřík. Zkrátka byznysmen. Tramvaj přijíždí k zastávce. Stojím u dveří, zaujatý četbou. Nepostřehnu, že se pán chystá vystoupit. Ten se ale nerozpakuje a pořádně do mě strčí. „Vypadni!“ zasyčí jako bych byl největší póvl. Jeho zásah mě posílá směrem, kde sedí mladá žena. V poslední chvíli pád vybalancuju. Byznysmen pospíchá pryč. „Jste normální!?“ zařvu na něj. Odpoví mi pouze zdviženým prostředníčkem. Uznávám, že prostoru na protažení zrovna moc neměl, ale tohle?  

Druhý útok přišel u pokladny v supermarketu. Rovnám nákup do tašky. Neuvědomuji si, že trochu překážím v cestě dalšímu zákazníkovi. Šel si totiž jen pro cigára, a tak byl rychle hotov. Nabírá mě pěkně ramenem a já narážím do své přítelkyně, která stojí vedle. Tentokrát to nechávám bez komentáře. „Panebože, co zas děláš,“ hubuje mě však má drahá polovička. „To ten chlap!“ odpovídám. Onen chlap, s vizáží vesnického balíka, mou poznámku uslyšel. „Co tady machruješ?“ rozlítí se na mě. Chvíli pokračuje ostřejší slovní výměna, ve které se mu snažím vysvětlit, že se nezachoval zrovna slušně. Nakonec to vzdávám. Muž se otáčí a odchází. Pěstní souboj se nekoná.

Chápu, že v dnešním uspěchaném světě není čas na vysvětlování. Ono do někoho strčit je mnohem rychlejší než říct: „Mohl byste, prosím, kousek uhnout, mladý muži?“ Trocha zdvořilosti by ale neškodila. Kdo si chce trochu zavrážet do lidí, ať vyrazí na koncert a zatančí si s pankáčema. Při jejich „tanci“ jménem pogo lidé máchají rukama i nohama a naráží do sebe. I pogo má ale svá pravidla. Pokud někdo z pogujících lidí upadne, několik párů rukou ho zvedá. Pogeři si po střetu ve svém kohoutím zápase plácnou dlaněmi, podají si ruce, obejmou se a vzájemně se omluví za tvrdší rány, popřípadě modřinu. Pane byznysmene i pane balíku, od těchto lidí se máte co učit. 

Ondřej Janků