Několik let cestuje po světě. S dodávkou plnou zmrzliny projezdil Anglii a bez zpáteční letenky se vydal do Spojených států. Teď je Jaroslavu Redkovi sedmadvacet a za vydělané peníze buduje s přítelkyní byt.
V tomto aute zili studenti nekolik mesicu.Foto : Archiv Jaroslava Redka Na rozhovor přišel Jaroslav Redek i se svou přítelkyní. Celý den byli ve škole a na stavbě. Tím teď žijí. Ačkoliv byl zpočátku trochu nervózní, po chvíli nadšeně vyprávěl své zážitky a ukazoval fotografie z cest. Byl jste ve Spojených státech. Co byste poradil studentům, kteří tam chtějí jet pracovat? Bylo strašně těžké cestovat sám. Trvalo mi měsíc, než jsem tam vůbec našel zaměstnání. Radil bych všem studentům, kteří tam chtějí vycestovat, aby měli předem zajištěnou práci. Já jsem měl jen letenku do New Yorku, tisíc dolarů v kapse a před sebou celou Ameriku. Nakonec jsem se tam přidružil k jedněm Čechům, teď si myslím, že to byla chyba. Myslím, že jsem se připravil o zkušenosti a o jazyk - mluvili jsme česky a plánovali společný program.Určitě jste se tím ale poučil. V Anglii už to bylo pak jednodušší? Do Anglie jsem jel pracovat už s přítelkyní. Tam ta práce byla jednoduchá. Prodávali jsme s Jitkou zmrzlinu. S dodávkou jsme vždycky přijeli na nějaké místo, většinou festival, vše jsme si připravili a čekali až někdo přijde. Někdy si přišlo koupit zmrzlinu deset lidí, ale někdy jsme podle tržby spočítali, že jich přišlo třeba i tři tisíce. To pak večer od nabírání kopečků pořádně bolelo zápěstí.Co vás překvapilo na Angličanech? Určitě to, jak dodržují tradice. Přišlo mi neuvěřitelné, že mladí kluci stejně staří jako já ve volném čase chodí do zemědělských kroužků. Večer nejdou do hospody, jako bych šel třeba já, ale jdou všichni společně do kroužku.
Nestýskalo se vám na cestách po domově? Teď když jsem cestoval s Jitkou tak ne, ale když jel před dvěma roky do Londýna pracovat sám, tak to bylo fakt náročné. Umýval jsem tam nádobí. Někdy mi už třeba docházely peníze, nevěděl jsem co mám dělat, občas jsem brečel jako malý kluk a strašně jsem chtěl jet domů. Pak jsem ale zavolal tátovi a ten mi do telefonu řekl, že jsem frajer a že mě má rád, a tak jsem vydržel. Člověka to utuží.Vaše poslední cesta vás od domova zavedla hodně daleko. To jo, s Jíťou jsme jeli na Nový Zéland. Tam to bylo úplně jiný, než kdekoliv jinde. Celou dobu jsme tam sbírali ovoce na různých farmách. Všechno, co zrovna rostlo. Když jsme pak přijeli do Česka, tak jsme třeba jablka nemohli už ani vidět. Jen těch jsme totiž nasbírali možná až šest tun.Kde jste tam bydleli? Prvního půl roku jsme bydleli v autě. Ale zvykli jsme si. Kupodivu to tam tak dělá hodně lidí, co přijelo za prací jako my. To zní docela neuvěřitelně. A kde jste se třeba sprchovali? Asi vás to překvapí, ale většinou na pláži. Celkově tam byly tvrdší podmínky. Pitnou vodu jsme si čepovali na záchodě na benzínce do pet lahví. Pro včerejší noviny jsme chodili do popelnice. To jsme se vždycky střídali, nikomu z nás se do toho samozřejmě moc nechtělo. Snídali jsme většinou jablka nebo hrušky. Všechno to tam bylo strašně drahé. Kdybychom tam žili normálně, tak si nic nevyděláme. A to jsem ještě pracoval po nocích v druhé práci. V tom byla Anglie mnohem lepší, vydělali jsme si a nemuseli jsme se tolik uskromňovat.
Odnesl jste z Nového Zélandu nějaký opravdu neobvyklý zážitek? Jednou jsme na pláži potkali mrože. Spal. Šel jsem k němu, když v tom zachroptěl a začal se hýbat. Utíkali jsme co nejdál to šlo. Je to vážně obrovský zvíře. Taky kolem nás jednou proběhli tučňáci. Plížili se takovými tunely jako malí zloději. Na to asi nikdy nezapomeneme.Teď už na žádnou cestu nepomýšlíte? Před vším tím cestováním jsme oba dodělali bakaláře, já jsem pak pracoval v jedné firmě, ale nebavilo mě to. Teď budujeme za vydělané peníze společné bydlení a ještě jsme se oba dali znovu na studium. Myslím, že po tom Novém Zélandu už zvládneme opravdu všechno. Zuzana Bočková
