Burčákový pochod aneb Jak jsem hrdá na to, že jsem z Moravy

A o tom to je. O tom, že sedím na trávě mezi vinohrady, užívám si poslední slunce a usrkávám burčák. Je krásný podzimní den a já ho trávím se svými přáteli. Pro jednou jsou všechny starosti pryč, tohle je časové vakuum a je jen tady a teď. Zase vidím všední věci jinýma očima a vidím, jak je ta naše Morava krásná. Je to o tom, že moje největší dilema dnes je, jestli si dát bramborák nebo langoš. O tom je burčákový pochod, tedy alespoň pro mě.

Každý rok, jeden říjnový den, vytáhnu své kamarády na čerstvý vzduch a vyrážíme vstříc pochodu mezi vinohrady a na cestu ke sklepům, kde burčák teče proudem a zdravá výživa se tu nenosí. Bramboráky, vepřová kolena, klobásky, chleba se sádlem a cibulí, škvarky, langoše, jitrnice, frgály. Tohle je den, kdy se může hřešit a pak dělat, že se nic nestalo. Kdybyste přede mě kdykoli jindy v roce dali chleba se sádlem, zvedne se mi žaludek a zkonstatuju, že jestli tohle jíte, jste nechutní. Ale na burčákovém pochodu vidím chleba se sádlem, nebo chleba se škvarkovou a říkám si, tohle bych si dala. Čím to je? Nevím. A je mi to jedno. O tomhle pochod prostě je.

Burčákový pochod má štěstí, má asi objednávku na počasí. I kdyby celý týden bylo hnusně, tak věřte, že tuhle říjnovou sobotu budete sedět v tričku na trávě, sluneční paprsky vás budou hřát a vyvolávat ve vás blažený pocit. Asi si říkáte, co je na tom zvláštního, takový je přece každý druhý den babího léta. Ale není. Pro mě má tahle akce kouzlo a i když to zní divně, není pro mě jen o pití burčáku. Ano, mám ho ráda, chutná mi, ale hlavně si užívám atmosféru. Neříkám, že to takhle vnímají ostatní. Z vlastní zkušenosti vím, že pro většinu lidí znamená pochod vinohrady „piju burčák, dokud nevím, že ho piju". Ale to je asi taky fajn, takový moravský restart.

Lidí je tu rok od roku víc, přijede i spousta čecháčků, kteří jsou unešení z vinných sklepů a vinohradů. Ale já jim to nevyčítám. Žiju tady celý život a taky jsem unešená. Každý rok se vracím ve vlaku, který je tak narvaný, že celou cestu přemýšlím, kdy odpadnu. Teď nebo až za chvíli? Ale to k tomu taky patří. Koneckonců je hezké, že tolik lidí si chce užít burčák a krásný podzimní den nebo si jen dopřát moravský restart.

Vždy mi cukají koutky, když někdo s pražským přízvukem dává ostatním kvíz moravského slangu. Jako „a hele znáte ten erteplák“? No to je přece bramborák! Jsem rozený Moravák a tenhle výraz jsem nikdy neslyšela, možná že moje prababička ho používala. Ale nebudu jim brát iluze. Když oni jsou rádi, že se naučili něco nového, tak je v tom nechám. Dnes mám dobrou náladu, už ani hele na vysokofrekvenční tónině mi ten přihlouplý úsměv nesundá.

A o tom to teda celé je. O tom, že svítí slunce, je mi blaze, jdu kolem vinohradů a říkám si: Ta Morava je stejně krásná. A jak si tak jdu, v hlavě se mi vynoří tóny nám všem známé písně „a to je ta krásná země, země česká“. Nebo země moravská? Upřímně, častokrát se stydím, že jsem z Česka a nejsem na to hrdá. Nejsem vlastenec. Ale jedno vám řeknu, jsem hrdá na to, že jsem z Moravy.

 Autor: Dominika Floriánová

Další články naleznete na munimedia.cz