Budoucnost na dlani: Do dvou let otěhotním a po šedesátce ošklivě ztloustnu

Horoskopy mě nezajímají. Jsem skoro alergická na lidi, kteří se mě hned po seznámení ptají, jaké jsem znamení, a následně začnou vyjmenovávat všechny vlastnosti, které určitě mám. Nenapadlo by mě nechat si věštit budoucnost z karet, ruky, skleněné koule ani ničeho jiného. Vždycky jsem si myslela, že věštci jsou podvodníci, kteří vydělávají na lidské hlouposti nebo v horších případech zoufalosti. Ale protože nerada odsuzuju věci, které si sama nevyzkouším, vydávám se za poznáním vlastní budoucnosti na brněnský Astrovíkend.

Vstupuju do velké tmavé místnosti. Po celém obvodu a uprostřed jsou stolky, u kterých sedí věštci, astrologové nebo vykladači karet či snů. Velmi nejistě se vydávám na průzkum. Všichni si mě nedůvěřivě prohlížejí, stejně jako já je. Nevypadají jako lidé se zvláštními schopnostmi, snad kromě paní ve srandovní čapce, která jako by vypadla z filmů o Harrym Potterovi. Někteří mají u stolů velké plakáty se svou fotkou, jménem a s popiskem „Znáte z TV“. To ve mně vyvolává ještě větší nedůvěru než podomácku vyrobené cedulky. Zdá se mi, že věštci ze mě mou skepsi cítí a vůbec se jim to nelíbí. Začínám mít strach, že pokud o nich napíšu negativní článek, začarují mě. 

Karty vás dovedou na správnou cestu

Když už poněkolikáté kroužím místností, osloví mě starší brýlatý pán. „Slečno, pojďte za mnou, vyložím vám karty zdarma,“ říká mi tajemně. „Zdarma?“ opakuju po něm. Nějak se mi to nezdá, výklad karet u ostatních stojí minimálně tři stovky. „Vyberte si jednu kartu,“ nabádá mě, zatímco si sedám ke stolečku, na kterém leží hromada vlastnoručně vyrobených karet s podivnými znaky. Nikdy jsem takové neviděla. Beru jednu a otáčím ji. Vidím fotku stříbrné oktávky. „To je cesta. Skvělé, takže vám můžu něco říct,“ sděluje mi. Pokládá na stůl celkem devět karet, které rozděluje po třech. Na všech jsou fotky, nejspíš stažené z internetu. Pes, strom, nebe, kytka. První tři karty prý znamenají, že budu v životě úspěšná. Další tři znamenají

vědění a poslední tři prý říkají, že se mnoho důležitého dozvím právě dnes na této akci. Ale bohužel ne od něj. Nemůže mi udělat kompletní výklad, nebylo by to dobré. Tvrdí to karta s rezavou kočkou, která packami překrývá oči basetovi, a nad hlavami mají napsáno „lež NE!“. „Poradil bych vám životní cestu, jakou určitě jít nechcete, což by vás mohlo negativně ovlivnit. Anebo bych řekl něco, co byste vůbec nepřijala,“ vysvětluje mi pán. Já jen nechápavě hledím. „Panečku, ten se teda vůbec nesnaží prodat,“ napadá mě, když mu děkuju za informace. „Ještě si to tady procházejte, karty vás pošlou na to správné místo a dozvíte se všechno podstatné. Jen běžte a uvidíte,“ loučí se se mnou kartář. Jdu tedy dál. Po tomto výstupu jsem ještě skeptičtější, než když jsem přišla. Mám podezření, že dotyčný je dohodnutý se všemi ostatními, aby jim dohazoval kšefty. 

Znáte hodinu svého narození?

Vypadá to, že karty chtějí, abych šla k astroložce. „Slečno, vy si nás pořád tak prohlížíte, jako byste se nás bála!,“ říká mi s úsměvem krásná mladá černovláska. Přiznávám se jí, že jsem na takové akci nikdy nebyla, na žádné „čáry máry“ nevěřím a cítím se tady jako v jiném světě. Rozesměje se. „Takže jste skeptik! Ale přece jenom musíte mít nějaké pochybnosti, když jste sem vůbec přišla. Lidi, kteří mají ve všem jasno, by ani nenapadlo sem přijít. Nehledáte nějakou odpověď?“ ptá se mě. Nečekaná otázka. Samozřejmě nemám jasno asi v tak milionech věcí a mám spoustu otázek, jenže na ty mi nedokáže odpovědět nikdo v této místnosti. „Myslím, že ne, já nevím,“ koktám. A protože nerada lžu, nakonec jí prozrazuju, že studuju žurnalistiku a jsem tady kvůli článku. „To bude skvělé, když o nás napíšete článek! Ale i tak, vy

nepůsobíte jako čistě racionální člověk, možná se někdy sama začnete o tyto věci zajímat. Však uvidíte,“ povídá mi slečna a dodává, že ze mě vyzařuje slušnost. Překvapuje mě, jak moc je milá, i když jsem jí řekla, že na nic z toho všeho tady nevěřím. Navíc se mě vůbec nesnaží přesvědčit, abych změnila názor nebo vyzkoušela její služby. Mě však nakonec ovládne zvědavost a tak se ptám, jestli mi vytvoří horoskop. Je trochu zaskočená. „Ale jistě, samozřejmě! Víte, v jakou hodinu jste se narodila?“ ptá se radostně. Teď zas zaskočila ona mě, protože to opravdu netuším. „Bez toho vám nemůžu vytvořit horoskop, to opravdu nejde,“ vysvětluje mi. Přiznávám se jí, že mě to mrzí, když už jsem se odhodlala překonat svůj odpor k horoskopům. „Tak já vám aspoň pomocí astrologických karet odpovím na nějakou otázku, chcete?“ ptá se. No jo, jenže já žádnou otázku nemám. „Tak třeba, myslíte, že se někdy vdám?“ plácnu rychle tu největší blbost, která mě mohla napadnout. Slečnu astroložku to pobaví. „Jistě, že se vdáte, s tím, jak vypadáte,“ zasměje se. Na to se prý ani nemusí dívat do karet. „Tak mě by zajímalo třeba to, na jakou práci se nejvíc hodím,“ ptám se znovu. Věštkyně vytáhne kartu s obrysem měsíce. „To je luna. To znamená, že jste hodně citově a mateřsky založená. Velmi by vám seděla práce s dětmi, třeba ve školce nebo v jeslích,“ děsí mě svým výkladem astroložka. To jsem opravdu slyšet nechtěla. Ihned mě ale uklidňuje tím, že ona pouze může říct, co se k člověku hodí a díky čemu může být šťastný, o svém osudu však naštěstí rozhoduje každý sám. 

Kolem pětačtyřicítky budete mít krizi a po šedesátce ztloustnete

Pokračuju dál. Nejvíc mě zaráží stánek, kde sedí muž, co vypadá jako John Lennon. Na hlavě má sluchátka a upřeně hledí do notebooku. Zdá se, že řeší největší záhady světa. Na ceduli za ním je napsáno: „Vyfotíme vám vaši auru. Nyní jen za 399 místo obvyklých 599.“ Přemýšlím, kdo dá tolik peněz za obrázek, který si může sám vytvořit v počítači. Najednou na mě od dalšího stolku zavolá šedivý pán. „Pojďte za mnou, slečno, já vám z ruky přečtu celou budoucnost,“ říká mi cizím přízvukem. Vypadá jako milý dědeček, určitě je mu minimálně sedmdesát. Cedulka na jeho stolku oznamuje, že má pětapadesátiletou praxi. „A kolik to stojí?“ ptám se s obavami, že příští týden nebudu mít co jíst. „Normálně to stojí tři stovky, ale že jste tak krásná, tak vám to dám za dvě,“ odpovídá usměvavý stařík. No vida, ještě se mi na dlaň ani nekoukl a už je mu jasné, že jsem chudá studentka!

„Vyberte si ukazovátko. Jste pravačka? A kolik je vám let?“ ptá se mě věštec, když si sedám vedle něj. „Jsem pravačka a je mi dvaadvacet,“ odpovídám. Napadá mě, jestli by takové věci neměl věštec vědět. Chytne mi pravou ruku a prohlíží si dlaň. „Á, máte krátké malíčky, to znamená, že často reagujete nejdříve na základě emocí, až potom zasáhne rozum. Tedy pokud vůbec zasáhne,“ směje se starý pán a pokračuje dál. „Podle ukazováčků jste velmi hrdá. Rozená princezna nebo královna. A dáváte si pozor na to, jak působíte před lidmi. Vidím, že jste nadprůměrně inteligentní a zároveň velmi emotivní a zranitelná. Máte sklony k depresím. A protože jste si velmi dobře vědomá svých kladů, občas je lidem dáváte dost najevo, někdy se chováte namyšleně. To se samozřejmě není čemu divit, ale přece jenom to není moc hezké,“ směje se zase věštec. Jsem překvapená. Čekala jsem, že bude mluvit jen o pozitivních vlastnostech, o kterých si všichni lidé myslí, že je mají, ať už je skutečnost jakákoliv. Dědeček má na mě další otázky. Ptá se, co studuji, jaký jsem ročník narození, a jaké jsem znamení. Opět mám v hlavě tu myšlenku. Neměl by to věštec vědět?? „Vy jste váhy? I moje žena byla váhy. Jste velmi vášnivé a smyslné! A vy jste tak mladá a nádherná, navíc podle rukou velice slibná, prostě k pomilování! Já být mladší, tak se mě nezbavíte!“ začne se rozplývat stařík. Jsem v šoku, zírám na něj s vytřeštěnýma očima, ale pak se rozesměju. Líbí se mi, že věštec je vtipálek. Navíc na něm vidím, že ho věštění velice baví a přitom to bere s jistým nadhledem. „První dítě budete mít už před pětadvacátým rokem! A hned po pětadvacátém další a pak možná ještě jedno. Nejste náhodou v jiném stavu?“ šokuje mě znovu. „To opravdu nejsem, nestrašte mě!“ směju se. „To víte, když chce člověk lízat med, musí se smířit s tím, že si může ušpinit vousy,“ vtipkuje děda. Po mnoha dalších sexuálních narážkách, o kterých se v seriózních médiích nesluší psát, pokračuje popisem všech partnerských vztahů, které ještě zažiju. Nakonec mě dorazí informací, že po šedesátce asi dost ztloustnu. A bude to hrozná škoda. „Ale aspoň vím, že se té šedesátky dožiju,“ směju se, když se loučíme. Moje pozitivní myšlení se mu asi líbí, tak mi ještě za odměnu povypráví vtip, který je – nečekaně – o sexu.

Netvrdím, že návštěva Astrovíkendu změnila moji nenávist k horoskopům nebo moji víru ve věštění. Ale až budu mít možnost, klidně si budoucnost nechám vyložit znovu. Za tu srandu to stojí. A až se mi za tři roky narodí to dítě, určitě ho panu věštci přinesu ukázat.

MAGDALÉNA ŠENKEŘÍKOVÁ