Biatlon aneb Fandíme, když vyhráváte

Český biatlon před necelými dvěma týdny zakončil nejúspěšnější sezónu v historii tohoto sportu. Výborné výsledky sebou přinesly i celou řadu fanoušků. Kdo ví, jestli to jsou věrní fandové. Je možné, že je to jen náplava, která zmizí stejně rychle jako vzpomínka na čtvrtého závodníka v cíli.

Čtyři olympijské medaile. Tři stříbrné a jedna bronzová. To jsou čísla, která si česká biatlonová reprezentace přivezla ze Soči. To samozřejmě každý ví. Správný fanoušek ale také sledoval snažení lyžařů s puškou na zádech do konce sezóny. Ti ho za jeho věrnost odměnili čtvrtým, devátým a patnáctým místem v celkovém hodnocení světového poháru. Tak vysoko naši reprezentanti nikdy nebyli. Skončit po sezóně v desítce nejlepších, to se opravdu cení. Diváci si biatlon oblíbili a stává se z něj jeden z nejsledovanějších sportů na programu ČT Sport. Vždyť jen za leden letošního roku byla tato zimní disciplína na třech prvních místech ve sledovanosti. Vydrží ale český divák u obrazovek i když se našim reprezentantům nebude dařit? Vypadá to totiž, že ne všechno zůstane po sezóně snů stejné.

Českému biatlonu se konečně začala vyplácet příprava a organizovanost pod vedením Ondřeje Rybáře a náhle ho čekají velké změny. Šéftrenér se rozhodl, že chce trávit více času s rodinou, a svou pozici hodlá přenechat někomu jinému. Do všeho tohoto dění ještě zasáhla velká tragédie, když nečekaně zemřel prezident Českého svazu biatlonu Václav Fiřtík na mozkovou příhodu. Co tento rozjetý vlak čeká dál? Dokáže použít výhybku a jet stejným směrem a rychlostí, pouze po jiné koleji? Nebo úplně změní směr? Malicherným divákům to ale může být jedno. Hlavně když budou v hospodě zapíjet dobré výsledky. Když ne, tak se jednoduše nemusí dívat. Přeci si dobrovolně nezkazí náladu.

Jak málo stačí, aby celý národ začal milovat jeden sport, nám ukázalo rychlobruslení. Hrdinka Martina Sáblíková nás svými výkony donutila začít koukat na závody, které ani nejsou tak zajímavou podívanou. Sledování dvou závodnic, které bruslí dokola a perou se o každou setinu vteřiny, není ani zdaleka tak poutavé jako napětí při poslední stojce na střelnici. Nakonec když se to tak vezme, ani český fotbal není kdovíjaké terno. Gólu se někdy diváci nedočkají ani po devadesáti minutách hry a to je sakra hodně času. Co tedy rozhoduje o tom, jestli se na daný sport budeme dívat a chodit na stadiony nebo ne? Úspěch, tradice, společnost a zase úspěch. To jsou nejdůležitější atributy potřebné k vysoké sledovanosti. Kdo by se díval na trápení našeho závodníka na posledním místě? Naproti tomu, když si Gabriela Soukalová věší na krk stříbrnou medaili, to se na to kouká. To se po těle rozleje nádherný pocit národní hrdosti.

Sledování biatlonu u nás ale nemá takovou tradici jako nadšené podporování hokejistů a fotbalistů. Jeho nynější boom je založen především na úspěchu. Je tedy možné, že s horšími výsledky přijde i ne tak příznivá sledovanost. Oddělí se opravdový fanoušek biatlonu od toho, který jen čeká na medaile. Nezbývá než doufat, že si naši závodnicí přivezou stejnou, anebo i lepší formu než měli tento rok do další zimní sezóny. Fanoušků ještě přibyde a možná se časem i vybuduje silná tradice, kdy v hospodách už nebudeme slýchat jenom lamentování nad vstřeleným počtem gólů našeho nároďáku, ale také nadšení nad množstvím čistých terčů našich biatlonistů.

Daniela Erychlebová