Bariéry v nás

Samotný invalidní vozík nemusí být pro handicapované největší překážkou. Mnohem víc je může trápit přístup zdravých lidí.

Doby, kdy těžší fyzické postižení navždy uzavíralo člověka za zdi ústavů sociální péče, jsou naštěstí dávno za námi. Svět pomalu přestává být pro vozíčkáře neprostupným pralesem plným převýšení a schodů a slovo integrace je už součástí slovníku politiků, sociálních pracovníků a dokonce i mnohých zaměstnavatelů. Bezbariérové přístupy se budují na úřadech, ve školách, ale i v kulturních centrech a restauracích. Potřebám vozíčkářů jsou přizpůsobeny i dopravní prostředky. Ústavy nepředstavují jedinou alternativu důstojného života a lidé, kteří by ještě před pár lety nem

ohli jít ani sami na nákup, bydlí dnes ve vlastních bytech. Stát formou nejrůznějších dávek více či méně kompenzuje obtíže spojené s postižením a na co nestačí veřejné rozpočty, to mohou zaplatit sponzoři nebo účastníci benefičních sbírek.

Plán je tedy jasný – odstranit hranice, které oddělují svět vozíčkářů od našeho, kde se člověk bez zdravých nohou nikam nedostane. Viditelné bariéry díky technickému vývoji a nejrůznějším legislativním opatřením mizí velmi rychle. Horší je to ale s překážkami skrytými, které si každý z nás nosí v sobě. Nejsme na setkání s vozíčkářem zkrátka připraveni. Víme, že je dobré všude budovat bezbariérové přístupy, ale neumíme si poradit s tím, když se pak setkáme s handicapovaným člověkem osobně.

Máme jednoduše strach. Nevíme, jak člověka, o jehož postižení víme tak málo, oslovit. Netušíme, jestli by nabídku naší pomoci neodmítl a náš zájem ho spíš neurazil. A tak raději mlčíme. Mnohdy je pro nás jednodušší poskytnout peněžní dar, než se zeptat, jestli můžeme vozíčkáře doprovodit přes ulici nebo mu pomoci při nástupu do dopravního prostředku. Zapomínáme, že před sebou ale nemáme jenom „potřebného občana“ s právním nárokem na nejrůznější dávky a sociální služby. Je tu s námi člověk, který si někdy chce jenom tak popovídat a třeba přitom úplně zapomenout na všechno, co ho odlišuje od zdravých a chodících lidí.

Chybí nám zkušenost kontaktu s člověkem s fyzickým postižením. Tu nevyčteme z knih, ani ze stránek novin. Získáme ji jenom tak, že sebereme odvahu a handicapovaného oslovíme. Ideální příležitost nám k tomu dávají lidé z Ligy vozíčkářů a jejich kampaň Přisedni si. Dobrovolníci, kteří se do akce zapojili, nic nežádají, ale mnohé nabízí. Každého, kdo projeví zájem, zbaví totiž ostychu z komunikace s handicapovaným člověkem. Více se o kampani dozvíte na www.prisednisi.cz

Tereza Cajthamlová