Literátka a studentka Barbora Lípová v rozhovoru vypráví o tom, proč píše básně, co ji inspiruje nebo čemu se věnuje kromě psaní.
Pohledná, křehká a citlivá blondýnka na straně jedné a racionální, depresivní žena na straně druhé. Taková je autorka básnické sbírky Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění, Barbora Lípová.
Proč píšete básně?
To je jako odpovídat na otázku, proč se mi zdají sny. Píšu od útlého věku takže ani nevím kdy jsem začala. Je to pro mne naprosto přirozené. Moje psaní má dvě fáze. První je prostá tvorba, která přichází bez racionálního uvažování a přináší mi uvolnění. A pak druhá část. Tou je úprava textu, která je naopak velice racionální a striktní. Přináší mi potěšení z pouhé „precizní“ práce z jazykem.
Co vás při psaní inspiruje?
Všechno…konečnost a bezvýznamnost všeho pozitivního. A taky to, že všechno dobré je v něčem špatné. Přirozeně mě ale, stejně jako ostatní, inspiruje nejvíc složitá životní situace jak vlastní, tak všech ostatních.
Máte nějaký vzor?
Obdivuji starou čínskou poezii. Její jednoduchost a sílu. Touto cestou bych se chtěla ubírat. Jinak v současném umění žádné vzory nemám. Mám pocit, že umělci by ve vlastním oboru příliš inspirace hledat neměli.
To je zajímavé. Proč si to myslíte?
Speciálně je to v současné době vidět na výtvarném umění. Většina umělců zlenivěla díky vědomí, že „konkurencí“ je kladně přijímáno téměř všechno. Proto nemají důvod se snažit a pracovat opravdu dobře. Umělecká inspirace muže být dobrá, ale často je zrádná a může vést k neoriginalitě.
Z jakého důvody jste se rozhodla vydat vlastní básnickou sbírku?
Nabídnout některé básně k vydání přišlo z popudu okolí. Sama totiž nemám sebeprezentaci ráda. Nakonec tedy bylo osloveno nakladatelství, které se sbírky ujalo.
Je kniha k dostání v knihkupectvích?
Zařazení knihy do prodeje provází zdlouhavé přípravy. Přiznám se, že o publicitu moc nestojím, takže na nikoho netlačím a trvá to déle. V současné době, pokud vím, o tom jedná produkční a já zatím bohužel nemůžu říct, kde a kdy bude k dostání.
Takže si ji zatím nikdo přečíst nemůže?
Sbírka je kompletní ve formátu pdf a na požádání ji rozesíláme e-mailem. Další informace se zájemci mohou dozvědět na rádiu Wave každou středu od 17 do 18 hodin v pořadu Liberatura. Věnuje se současným literárním novinkám a v některém z nejbližších vysíláním bych měla být i já.
Máte nějaké předchozí literární úspěchy?
Něco málo, ale podle mě to nestojí za řeč.
Váš otec je známý malíř. Věnujete se také malování?
Maluji víceméně pro radost. Původně jsem zamýšlela třeba vlastní ilustrace ke sbírce. Nakonec jsem od toho nápadu upustila, jelikož jsem nechtěla aby to působilo jako ve stylu „udělej si sám“. Ale pokud mi v budoucnu vyjde nějaká další sbírka, možná to přehodnotím.
Neláká vás propojit víc druhů umění? Třeba tanec, malování, psaní?
Ano, jsem klasický chorobný příklad multiuměleckého tvora. Postihlo mě skoro vše, vyjma hudby, tedy divadlo, tanec, kresba. Přesto psaní je výjimečné, protože mi kromě radosti a dobrém pocitu záleží i na kvalitě. Mnohem víc než v jiných oborech.
Co děláte kromě psaní?
Mám ráda cestování, umění obecně, filozofii, spánek a sny. Chci poznávat nové lidi a učit se chápat a milovat ty, co už znám. Všechno je pro mě zdrojem inspirace.
Stále také studujete. Jaké obory?
Studuji bezpečnostní a strategická studia, politologii a mediální studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
Je zvláštní, že studujete takové racionální obory, a přitom píšete básně. Co je pro vás přirozenější? Racionalita nebo emocionalita?
Z konfliktu těchto dvou poloh vychází má deprese. Jsem velice emocionální a vnímavá, a proto naprosto jasně vidím jak je většina věcí krutě racionálních. Včetně mě samotné. Což je značně depresivní. Myslím, že je mnohem jednoduší být racionální a neemotivní.
Chtěla byste se jednou živit tím, co studujete, nebo uměním?
Myslím, že živit se uměním naplno do značné míry nejde. Zejména v literatuře. A zvlášť v poezii. Masová produkce často škodí kvalitě a způsobuje ztrátu pocitu radosti ze svobodné tvorby.
.
Aneta Macanová
