Bali ostrov bohů

Cestování je mojí vášní a donedávna se tato vášeň držela za hranicemi Evropy. Když mi kamarádka v létě nabídla, jestli s ní nechci jet pomáhat do zoo na ostrov Bali, bez velkého přemýšlení jsem souhlasila.

Ostrov Bali, na který jsme se o prázdninách s kamarádkou vypravily, se nachází v Indonésii a je součástí souostroví Malé Sundy. Mezi turisty se Bali stalo v posledních letech vyhlášenou dovolenkovou destinací. Především hlavní město Denpasar a nedaleká Kuta nabízí bouřlivé párty, nekonečné bílé pláže a surfařská centra, čehož využívají především mladí Australané. Do některých částí města už ze strachu nechodí ani místní. My měly naštěstí namířeno na východní pobřeží, na údajně jedno z posledních míst, kde se ještě dá zažít autentické Bali.

Mimpi Bali Foundation

Záchranná zoo se nacházela ve čtrnáct kilometrů dlouhé vesnici Amed a byla součástí hotelového resortu Selang. Vznikla za podpory neziskové organizace Mimpi Bali Foundation (Mimpi znamená v indonéštině sen), která se zabývá péčí o zabavená zvířata, která nejčastěji pocházejí z ilegálních chovů a černého trhu. Zvířata na takových místech trpí, nemají dostatek prostoru, jsou vystrašená a vyhladovělá. Zoo se jim snaží poskytnout co nejlepší podmínky k životu, vyléčit je, popřípadě znovu vypustit do volné přírody.

Když jsme přijely, čítala zoo něco kolem 40 kusů zvířat. Na některých z nich bylo vidět, jak s nimi lidé v minulosti špatně zacházeli. Například malá opička, která sloužila jako domácí mazlíček, měla vytrhané všechny zuby, takže jsme ji musely krmit kaší a měkkými kusy ovoce. Nejvíce bylo v zoo papoušku, lorijů a jiného barevného ptactva. Čekalo nás i několik opic, malých šelem a plazů. S nimi bylo paradoxně nejméně práce, hada nasytila jedna myš na celý měsíc.
Ostatní zvířata se krmila třikrát denně. Jednou týdně se čistily klece. Týden co týden nás při lezení do klecí čekala pořádná zkouška odvahy. Naštěstí se zvířata bála více nás, než mi jich. Až na jednu z cibetek, které se vůbec nelíbilo, že se pohybuji po jejím teritoriu. Rozhodla se zasáhnout a ukradla mi hrábě. Dostala jsem se k nim, až další den, když cibetka po vydatném obědě usnula.

Ubytování nám zařídil majitel hotelu v jednom z bungalovů. Pokoj byl pěkný, patřila k němu i malá koupelna, lednička a ještěrka velikosti předloktí, která se ukázala jako nejužitečnější pomocník v boji s otravnými komáry.
Pohled z balkónu na rozbouřené moře byl až patetický, přesto se za celý měsíc neomrzel. Kvůli velkým vlnám je Bali vyhledávaným místem surfařů. Pokud máte štěstí, můžete na hladině zahlédnout delfína či velrybu. Podmořský svět je tu stejně rozmanitý a barevný jako příroda na pevnině. Při potápění u ostrova Nusa Penida si můžete „zatančit“ s mantami, jedněmi z největších rejnoků na světě (rozpěti jejich ploutví dosahuje až šesti metrů). V říjnu patří chladné vody oceánu mesíčníkům, ohromným placatým rybám, které plavou ve velkých kruzích. 

Bez klaksonu ani ránu

Jelikož se zoo nacházela docela daleko od centra vesnice, byly nám na cestování nabídnuty skútry. Když jsme podotkly, že nevlastníme řidičský průkaz, řekli nám, že ho na Bali nemá skoro nikdo. Na skútrech tu jezdí všichni, nevyjímaje malé děti. Ty za sebou často ještě vozí své mladší sourozence. Nikdy bych nevěřila, jak prostorný dopravní prostředek skútr je, dokud jsem na něm neviděla čtyřčlennou rodinu, štos banánových listů a koš s kohoutem. Neexistující silniční pravidla zde zachraňuje klakson, bez kterého se na vozovce neobejdete. Používá se místo blinkru, jako forma pozdravu či varování a skvěle také funguje na rozhánění toulavých slepic a psů. Raději jsme se rozhodly chodit denně několik kilometrů pěšky. Za celý měsíc jsme potkaly tolik chodců, že bychom je spočítaly na prstech jedné ruky. A všichni to byli cizinci. Místní pěšky zásadně nechodí.

Hlavně nespěchat 

Balijci jsou neuvěřitelně přátelští a vstřícní. Kdykoliv narazíte na místního, nikdy nezapomene pozdravit a zeptat se, jaký máte den. Jejich zájem se už ovšem netýká okolní přírody, která přetéká odpadky, mezi kterými běhají slepice a hrají si bosé děti. Čas je pro místní relativní pojem. Například při čekání na zelináře se nám několikrát stalo, že měl několika hodinové zpoždění anebo nepřijel vůbec. Zkrátka jak bohové dovolí.

Ostrov tisíce bohů

Hinduismus na Bali vyznává více než 93 % obyvatel. V Indonésii je to rarita, na většině ostrovů převládá Islám. Náboženství je zde úzce spjato s životem místních. Dodržují se stovky let staré tradice, funguje zde kastovní systém a téměř každý den se koná obřad či ceremonie. Na největší z nich- pohřeb, šetří rodina celý život. V den pohřbu se sejdou stovky lidí, nechybí kapela, jídlo, pití a mnoho obětin. Není to oslava smrti, ale znovuzrození. Jedním ze základních kamenů hinduismu je totiž víra v reinkarnaci.

Arack attack

Jídlo na Bali je kapitola sama pro sebe. Hlavní a největší prostor na talíři dostává rýže, kterou si Balijci sami pěstují na typických rýžových políčkách. Roman, balijský zaměstnanec hotelu nám vyprávěl, že i když byl v Česku a dal si guláš s knedlíky, necítil se najedený, dokud nesnědl alespoň kopeček rýže. Pokud Balijci jedí maso je to především kuřecí a čerstvé ryby. Já jsem si oblíbila Gado Gado, směs zeleniny, rýže, tofu a tempehu. K tomuto jídlu se podávala sladko-pálivá buráková omáčka, o které se mi dodnes zdá. 
K zahnání žízně jsou nejlepší freshe z nepřeberných druhů ovoce. Velká sklenice čerstvě vymačkané pomerančové šťávy vyšla na 17 korun. Horší už to bylo s alkoholem. Vysoká daň z něj učinila drahou záležitost dokonce i pro bohaté turisty. Natožpak pro Balijce. Ti to řeší tak, že si za domem pálí svou vlastní palmovou pálenku – arack, která má údajně od 30 do 60 procent alkoholu. Pokud si ji dáte s limetkou a medem (jinak ani nejde pozřít) dostane příznačný název arack attack.

I přesto, že má ostrov na délku něco kolem 150 kilometrů, ani měsíc na poznání nestačil. Naštěstí jsem si kus Bali přivezla domů. Naučila jsem se starat o exotická zvířata, lezla jsem za tmy na třítisícovou posvátnou sopku a potápěla se mezi hejnem medúz. Opálení už mi už dávno vybledlo, ale zážitky jsou stále čerstvé.

Jolana Radinová