Autům nerozumím, ale svezla jsem se na rallye

Málokdo asi tuší, že zkusit si zajet rallye není tak úplně nedosažitelný sen. Alternativa zvaná Amater Rallye je vhodnou příležitostí i pro úplné neznalce aut.

Lidé často sledují v televizi závody, kde se jezdci prohánějí různorodou krajinou a sní o tom, jak by bylo krásné zkusit si tu rychlost a vlastní řidičské schopnosti. Přitom ani nevědí, že možnost, jak se svézt alespoň jako spolujezdec existuje. Já už si to zkusila. Autům moc nerozumím. Vlastně jim nerozumím vůbec a jakékoliv závody v televizi přestanu vnímat během prvních dvou kol. Přesto se i takovým lidem, jako jsem já, může zalíbit závodění v amatérské rallye. Moji kamarádi si, na první pohled trochu klukovský sen automobilového závodění, plní na závodech Amater Rallye - akci, která umožňuje všem fandům rallye jezdit skutečné rychlostní závody a zkusit si své dovednosti, ale i odvahu. Samozřejmě bez dohledu silničního zákona. Postupem času začal být koníček mých kamarádů nakažlivý. Čím dál více známých jezdilo fandit a fotografovat své známé při závodech. I já jsem si konečně také udělala čas a vydala se jednoho brzkého a mrazivého lednového rána do Příbrami na letiště, abych si na vlastní kůži vyzkoušela, jaké to je.

Už příjezd na samotné letiště mluvil za vše. Projíždět kordonem nejrůznějších druhů aut od trabantů, přes favority až po opravdu vyšvihnuté závoďáky mě trochu znervózňovalo, protože  jsem měla pocit, že pokud na sobě nebudu mít kombinézu nebo foťák v ruce, budu vybočovat. Zjistila jsem, že ač se jedná o závody, kde by mělo jezdcům hlavně záležet na jejich umístění, velká většina přítomných si chtěla akci v prvé řadě užít. Leckoho by mohlo překvapit, že si jsou závodnici ochotni mezi sebou pomoct nebo poradit, jak kterou zatáčku či úsek projet s co nejmenší časovou ztrátou. Atmosféru závodů tak naštěstí nekazí příliš velká rivalita. Doufala jsem, že se budu moct svézt i jako spolujezdec, a mé přání bylo vyslyšeno. I když s mou menší a drobnější postavou to bylo trochu vtipnější, než jsem čekala. Povinnou výbavou závodníků je i obří helma, se kterou mi hlava ztěžkla a bylo nutno ji silou držet, aby mi nepadala na rameno. Jako pravý závodník a drsňák jsem si ale začala připadat teprve ve voze. Kluci mi pomohli navléknout se do speciálních pásů, které dotáhli na doraz a zapojili mikrofon u helmy. Stejný má i šofér, aby slyšel navigátora, který většinou při závodech radí, jaká zatáčka bude následovat. Bez něj by ve voze nebylo slyšet nic. Nervozita mě dostihla, když jsme se připravili na start, před nás si stoupl pán, odpočítával čas do našeho startu a všude kolem se rozléhal zvuk zvyšujících se otáček motoru. M

ěla jsem trochu smůlu na trať, protože sníh a mráz udělal z dráhy, kterou pořadatelé na příbramském letišti vytyčili, spíše klouzačku a řidiči měli co dělat, aby se na ní vůbec udrželi. Zmrzlá betonová plocha byla opravdu nepoddajná. Sledovala jsem Kubu, se kterým jsem jela, jak neustále přehazuje pravou ruku z řadící páky na ruční brzdu a zpět, a moc jsem nechápala. Podle něj bylo ježdění ten den spíše pro srandu a na takovém povrchu se nedalo nic moc dělat. Když jsme se ale rozjeli po jedné z dlouhých rovinek a já uvažovala, jestli pojedeme pořád dál, začneme se točit nebo devadesáti stupňovou zatáčku na konci projedeme, byla jsem se zážitkem docela spokojená. Spíše jsem uvažovala, jestli bych se nebála na jiném okruhu, kde by byla možnost jet celou dobu opravdu rychle. Možná i jo, ale určitě bych se ráda svezla. Zuzana Dvořáková