Autisté vidí svět jinak a můžou nás v mnohém obohatit, říká osobní asistent

Autismus znamená  vrozenou poruchu některých mozkových funkcí, jejímž důsledkem je, že dotyčný dobře nerozumí světu kolem sebe a má problémy komunikovat s okolím. Tyto potíže doprovází určité typické způsoby chování. Podle dat organizace APLA, která se věnuje zajišťování osobní asistence brněnským autistům, žije v České republice přibližně 25 tisíc osob s poruchou autistického spektra. „Být osobní asistent znamená skoncovat s nudou,“ směje se třiadvacetiletý Jáchym Michal, osobní asistent působící pod hlavičkou této organizace.

Jak jste se dostal k osobní asistenci?

Když se mi narodil autistický bráška, byl jsem jeho osobním asistentem tak nějak automaticky. K organizované asistenci s APLou jsem se však dostal, až když jsem hledal možnosti praxe při vysoké škole.

Pamatujete si svého prvního autistu?

Zůstávám pořád věrný svým původním svěřencům. Tím úplně prvním byl a stále je pětiletý Max, který nemluví a vyznačuje se tím, že se moc rád směje a běhá do cesty autům. Druhý je Marek, tomu je devět a dělám mu dohled v družině. Skládáme spolu papírové stavebnice, autíčka a tak.  Každou středu jezdíme v Dopravním kroužku s ostatními autisty tramvajemi po celém Brně. A občas se ještě starám o Maxova brášku Lukáška, kterému budou v září čtyři.

Proč mají autisté v takové oblibě městskou hromadnou dopravu?

Protože si přečtou v jízdním řádu, kdy daná tramvaj jede a pak se jí svezou do přesného místa určení, což dokonale vyhovuje jejich lásce k pravidelnosti. Jízdní řády se v podstatě nemění, velmi pravděpodobně bude za měsíc stále stejný, a když se jej naučí nazpaměť, mají jistotu a jsou šťastní.

Vybavíte si průběh svého prvního setkání s klientem?

Byla to hrozná pohoda. Přišel jsem za Maxem, u kterého tehdy ještě byla asistentka. Představila nás, ale Maxovi to bylo úplně jedno. Chytil jsem ho ruku a šli jsme. Hrozně mě potěšilo, že se mě nebál, ani na mě neměl nějakou alergii nebo tak…padli jsme si do oka. 
Zato Markovi jsem třeba první měsíc nebyl moc sympatický. Neříkal mi, kam půjde po škole, kde bydlí a nechtěl prozradit ani jak se jmenuje, ale to jsem věděl. Byl jsem prostě cizí, takže se to dá chápat. Já osobně jsem se však nesetkal s žádným vyloženě introvertním autistou.

A čím jste Marka obměkčil?

Asi si prostě zvykl…začali jsme spolu stavět papírové modely tramvají a autobusů a tomu úplně propadl, takže od té doby se těší na středy, kdy přijdu.

Takže když mu chcete udělat radost, prostě si něco poskládáte?

Vytisknu mu model, on si ho vybarví a já to postavím - Marek se bojí, že by se mu to nepovedlo. Jakmile je vše hotové, sebere mi telefon a vyfotí si model ze všech stran a úhlů aspoň stopadesátkrát. Do konce asistence si pak vydrží fotky prohlížet, případně dělat nové.

Dokážete specifikovat svůj nejlepší zážitek spojený s asistencí?

Nejlepší je, když po týdnu přijdu za autistou vyzvednout ho ze školky, on se rozesměje a skočí mi kolem krku. To je prostě a jednoduše skvělý.

A co je naopak nejnáročnější?

Odpovídat tři a půl hodiny na neustálé Markovy otázky typu proč je tahle tramvaj červená a ne růžová. Vymyslete si jakoukoli otázku, určitě se mě na ni už zeptal nebo zeptá tento týden. Snažím se ho vést k tomu, aby o tom sám přemýšlel, ale vždycky mi svou otázku oklikou vrátí.

Díváte se na osobní asistenty svého autistického bratra jinak než dříve?

Prakticky se s nimi nepotkávám, starají se o něj ve škole, ale asi ne, mám v podstatě celý život představu o tom, co asistence obnáší, možná si teď jen o něco líp uvědomuji, jak náročné to je.

Studujete sociální práci na Fakultě sociálních studií v Brně. Chcete se na autisty zaměřit i po ukončení školy?

Uvidíme, co budoucnost přinese, nerad příliš plánuji.

Jaká cílová skupina v sociální práci vás kromě autistů láká a jaké je naopak mimo váš zájem?

Chtěl bych zkusit péči o seniory. Obdivuji jejich životní zkušenosti, chtěl bych jim naslouchat, protože jsem koneckonců mladý a nezkušený zajíc. Nechtěl bych pracovat s narkomany a s lidmi ve výkonu trestu nebo bezprostředně po něm.

Rozmlouval vám někdo někdy péči o autisty? Jaké byly reakce okolí?

Nikdo mi to nerozmlouval, ale snad všichni, komu jsem to řekl, se zhrozili s tím, že tohle by teda určitě nezvládli…což je z pohledu někoho, kdo asistenci dělá, legrační, protože na tom není nic složitého ani děsivého. Je to nejvíc naplňující činnost, co jsem v životě zkusil. Asistovat nemůže snad jen hysterický introvert, co nenávidí děti.

Jestli Vás správně chápu, dvojice asistent-autista se po určité době stává sehraným párem…?

Ano, u některých to sice trvá výrazně delší dobu než u druhých, ale bez toho by to nefungovalo. V některých případech je po určité době obtížné odlišit, kdo je asistent a kdo klient. Autisté jsou nesmírně individuální, v jejich případě opravdu nelze zevšeobecňovat. Třeba Marek jako autista absolutně nechápe nadsázku. Například když se mě třikrát zeptá, jestli už ta tramvaj pojede, a já mu potřetí řeknu  „jasně, baby“, s vážnou tváří mě opraví, že není baby, ale Marek. S pětiletým Maxem je zase zajímavé, že tím, že nemluví, není dost dobře poznat, kolik mu je. Dává třeba pozor na svého bratra, převádí ho přes přechody, v tramvaji ho nutí sedět. Je fascinující, že si k tomu nepotřebují říct ani slovo a stejně se pochopí.

Překvapilo mě taky jak často se autisté přátelí s nevidomými. Mají pro ně asi mnohem větší pochopení, než my, běžní vidící, a nemají předsudky a neostýchají se. Nejsou v rozpacích, když se chtějí zeptat třeba „vidíš něco?“ nebo „jak se Ti to stalo?“ Autisti nejsou ješitní – když jim chce někdo něco vysvětlit, neurazí se, prostě to vstřebají, zapamatují a chovají se tak, tím pádem je vše jednodušší pro obě strany. Nevidomý se tak může na autistu stoprocentně spolehnout – na nic nezapomene, je pečlivý a svědomitý, má vnitřní disciplínu.
Slepí lidé komunikují stejně jako my, možná ještě více. Autisti je berou prostě tak, že tenhle člověk nevidí, tak na něj budu víc mluvit. Konec, nic divného. Můj brácha chodí do turistického oddílu pro nevidomé, kde je směska nevidomých, autistů, nevidomých autistů a „normálních dětí“, a všichni spolu bez problémů a v pohodě vychází.

Kdybyste měl formulovat základní předpoklady pro práci s autistou, jaké by to byly?
Trpělivost, trpělivost, trpělivost. Ochota všechno pětkrát zopakovat a počkat na odpověď. Ve stresu je autista, asistent musí být v pohodě. Lépe řečeno, autisti jsou v permanentním stresu z okolního světa, který se neustále mění, což je mate. Můj brácha Matěj třeba nemá rád místa, kde mluví více lidí najednou – nestíhá kontrolovat všechno, co se kolem něj děje a je z toho nešťastný.  

Terezie Horváthová