Aramisi, do střehu!

S čajovou lžičkou útočím na bezbranný hrnek. „Do střehu!“ vyzývám ho. Protože hrnek stojí jako zařezaný (asi můj útok nečekal), snadno ho zneškodním. Trénuju. Na lekci historického šermu, která mě čeká.

Hodina H se přibližuje. Sedím v šalině. Já, dvě sedačky nic, a pak teprve můj strachem stažený žaludek. Neustále ho přemlouvám, aby se necoural a šel za mnou. Stejně nás to nemine.

Převlečená do trička a šusťáků vcházím do tělocvičny, kde mě vítá můj mistr. Hned mi doporučuje, abych se rozběhala a rozcvičila svaly, že budeme dělat cviky do těla. Cože? Ještě že jsem na Facebooku všem nechala vzkaz, že kdybych se tam už neobjevila, ať se neděsí a nevyhlašují celostátní pátrání. Že když tak jen ležím zapíchnutá v tělocvičně.

Už jde do tuhého. Mistr mi půjčuje (prý) neproříznutelnou vestu a kožené rukavice. A jakousi šavli…ehm...odborně řečeno – kord. Zároveň musí být vybrán někdo, kdo se mnou bude ve dvojici. Los padne na sympatického otce dvou chlapců. A jéje. Chudák! Snad z jeho dětí neudělám sirotky.

Nezvládám ani pozdravení šermířů, které je hned na začátku lekce. Mávám kordem na opačnou stranu než všichni ostatní. Málem si ufiknu nos a sousedovi hlavu. To to začíná.

Jako nejtěžší se ukazuje šermířský postoj. Musím se široce rozkročit a poklesnout v kolenou. Proti tomu však okamžitě zaprotestují mé šusťáky, které praskají ve švu mezi nohama. No to mi ještě chybělo. Dělat striptýz na lekci šermu! Zapraskání naštěstí zamaskuji bojovým výkřikem. Široce rozkročený postoj však není to jediné, co mám podle mistra zvládnout. Musím mít narovnaná záda a zastrčený zadek, kordem mířit na nepřítele a u toho se pohybovat. Ve své snaze vše dobře napodobit určitě vypadám bizarně. Když se sunu vpřed, zapomínám na postoj. Když si dávám pozor na postoj, zapomínám se sunout vpřed. Když si dávám záležet na obojím, místo na nepřítele mířím na mistra. Ach jo. „Šermíř se má pohybovat lehce jako kočka,“ poučuje mě mistr. Snažím se tedy napodobit kočičí pohyb, ale zjišťuju, že se můj rozkročený postoj podobá spíše póze na záchodě a moje snaha o lehkou chůzi našlapování čápa. Navíc se bojím zaříznout kord do vesty protivníka, abych mu neublížila. „Musíš ho pořádně přefiknout. Takhle bys ho nezabila! Do masa!“ pokřikuje na mě mistr. Cože? Zabíjet? Maso? Rozfiknout? Copak jsem řezník? „Ale já na to nemám srdce, já jsem mírumilovný novinář,“ bráním se. Marně.

Náhle se mistr rozhodne, že nám ukáže jakousi šermířskou novinku. „Půjčím si Veroniku,“ říká a usmívá se na mě. Bože, no to snad ne! „Ale… .“ Než stačím zaprotestovat, mistr řeže do mé vesty ze všech stran. Zavírám oči a modlím se za svá střeva. Teď se ukáže, zda je vesta tak odolná, jak mi bylo řečeno. Naštěstí je.

Po půl hodině se zdá, že se začínám zlepšovat. Aramisi, hleď, roste ti konkurence! Postoj mi sice ještě nejde, ta záchodová póza tam pořád je, ale posun dopředu už zvládám. Mávám kordem, rozsekávám útočníka na cimprcampr, ostří dopadá na ostří, sunu se vpřed a vzad a náramně si to užívám. Neříkala jsem, že nejsem řezník, ale novinář? Bývávalo!

Najednou mistr přerušuje hodinu. To už je konec? Ještě jsem chtěla pár protivníků udolat, abych si mohla udělat na kordu zářezy za každého padlého. Škoda. Ačkoliv je závěrečný pozdrav stejný jako úvodní, zase ho popletu. Tentokrát si málem useknu ucho a sousedovi nohu. No co, to se musí ještě trošku doladit. Cvik dělá mistra. Natrénuju si to s kartáčkem na zuby a bezbranném umyvadle. A pak vyzvu Aramise na souboj!

Autorka: Veronika Hegrová

Další články najdete na http://www.munimedia.cz/kurz/stisk/.