Touha po dokonalosti, kterou denně vidíme na sociálních sítích. Zdravá strava a tisíce návodů na internetu, jak si hlídat váhu. Kalkulačka, která vám detailně spočítá denní příděl kalorií. Ale myslí někdo také na zdravého ducha?
Pár kousků zeleniny, energetické nápoje a stévie. Tyto potraviny tvořily základ jídelníčku Josefíny Šlechtové, osmnáctileté dívky, která si prošla anorexií. Svůj příběh zachytila v dokumentu s názvem Josefína, který je dostupný na jejím youtubovém kanálu. ,,Dokument zobrazuje mé vrcholy i pády, sama jsem ho natáčela i stříhala," říká Josefína.
Hranice mezi zdravou stravou a nemocí
Všechno začalo před rokem a půl. ,,V mém případě neexistuje jediná příčina tohoto psychického onemocnění. Hodně sportuji a jsem perfekcionista, v té době jsem dělala parkour. Začala jsem si hlídat stravu a počítat kalorie," vypráví Josefína. Neškodné zdravé stravování se však pomalu stávalo posedlostí. ,,Sladila jsem jedině stévií, dát si do kaše med pro mě bylo nepředstavitelné. Jedla jsem přísně podle svého manuálu, který jsem měla zapsaný v hlavě," dodává.
Úbytku váhy si Josefína všimla poměrně brzy, naplno si nemoc uvědomila na horách. ,,S mamkou máme otevřený vztah, promluvily jsme si a začaly společně hledat řešení," popisuje. V nejhorších chvílích vážila Josefína pouhých třicet šest kilo. Nedostatek živin se projevoval až dvou třetinovým úbytkem vlasů, točením hlavy a kazivostí zubů. ,,Fyzický stav těla je až na druhém místě, celá nemoc má původ v hlavě. Sáhla jsem si na dno, měla jsem dvě cesty – zemřít, nebo se z toho dostat," vysvětluje. Anorexie je velmi zákeřná a těžko léčitelná. ,,Ta nemoc je jako pijavice, zaživa vás saje a užírá," říká Josefína. Jejímu stavu nepomáhal ani sílící nezájem spolužáků ze školy. ,,Na gymplu jsem se cítila izolovaně. Snažila jsem se mít co nejlepší známky, můj mozek si však kvůli nedostatku energie nedokázal zapamatovat dané učivo," dodává.
Hospitalizace nebyla řešením
Cesta k odborné pomoci však nebyla jednoduchá, Josefína vyzkoušela nejrůznější nutriční poradce a psychiatry. ,,Jsem lékařka a přesto pro mě bylo těžké najít pro dceru vhodné doktory či psychoterapeuty," popisuje Jana, maminka Josefíny. Hospitalizace totiž často neřeší příčiny. Dívky v léčebně sice přiberou, po propuštění však do měsíce kila zpátky shodí. ,,Jela jsem v rámci terapie s rodinou a přáteli na chalupu v přírodě. To mi částečně pomohlo. Když mi bylo nejhůř a chtělo se mi zvracet, zabrala třeba ledová sprcha nebo koupání ve studeném jezírku," vzpomíná Josefína.
Kdo pomohl?
Stav se však poté opět zhoršil, Josefína musela předčasně ukončit školní rok. Anorexii přirovnává k horské dráze – chvíli je dobře, po čase však zase přijde propad. ,,Náhodou jsem se dozvěděla o centru Anabell, které pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy. Hned jsme tam s dcerou vyrazily," říká maminka Jana. Tam se Josefíny okamžitě ujali, byla jí přidělena psychoterapeutka Eliška Nehybková. ,,Nejlepší způsob, jak se z anorexie dostat, je naštvat se na ni. Čím víc člověk bojuje, tím rychleji jde léčba," popisuje v dokumentu Nehybková. Josefína bojovat chtěla, toužila zase žít, chodit do školy a být šťastná. ,,Nejvíce mi pomohly terapie s Eliškou, uměla oddělit mé myšlenky na nemoc od reality. Šlo o nejrůznější kombinace strategií, které na mě zafungovaly," vypráví Josefína. ,,Měla jsem velké odhodlání žít a vyléčit se, nejen pro sebe, ale také pro lidi, které miluji," dodává.
Konec a nový začátek
Josefína se za pomocí rodiny, přátel a odborníků z centra Anabell dostala na čtyřicet sedm kilo. ,,Ještě to není úplně za mnou, pořád si musím kupovat energeťáky, protože jsem si během nemoci vytvořila závislost na kofeinu. Cítím se ale už stonásobně lépe," popisuje. Hodně lidí anorexii přirovnává třeba k alkoholismu. ,,Anorexii nejde přirovnat k žádné jiné závislosti. Alkohol k životu nepotřebujete, kdežto jídlo ano," vysvětluje maminka Josefíny. ,,V roce 2017 bylo v Česku zaznamenáno 35 tisíc lidí trpících poruchou příjmu potravy. Ve skutečnosti jich ale může být více, jelikož toto jsou pouze zaevidované případy," uvádí Jana Sladká, ředitelka centra Anabell. Josefína sama netuší, co ji vedlo k natáčení její cesty. ,,Nevím, jak jsem byla schopna točit, z rodiny to nikdo nevěděl. Asi jsem tušila, že to v budoucnu třeba někomu pomůže. A pokud se tak stalo nebo stane, dokument pak splní svůj účel a bude mít smysl," zakončuje.
Autor: Magdaléna Čevelová
