Každoroční Mezinárodní strojírenský veletrh v Brně přitáhne pozornost nejen lidí z průmyslu, ale i široké veřejnosti. Pokud se však o strojařinu nezajímáte, nečekejte, že po tomto veletrhu začnete. Tisíce součástek a tuny kovu vás k oboru nepřitáhnou. Máte-li však techniku v krvi, budete se dobře bavit.
Vrr, cvak, cvak, vrr. Železné rameno se zastavuje a celý stroj utichá. Hotovo. Před diváky zůstává plech posetý malinkatými dírkami. „Ty vole, tak z toho jsem Němec,“ kroutí hlavou muž v davu a odchází. Někomu technologické výdobytky neučarují. I takhle to vypadá na letošním Mezinárodním strojírenském veletrhu a logistiky na brněnském výstavišti.
„S láskou pro techniku a stroje se musíte narodit, nenaučíte se jí. Buď ji v sobě máte nebo ne,“ říká Daniel Skulina ze Střední průmyslové školy v Karviné, kde studuje obor strojírenství. Na veletrh přijel se svou třídou a nyní mě se dvěma spolužáky zasvěcují do tajů plechového harampádí. Šlapeme si to jedním z pavilonů, který je natřískán výrobky a výrobci těžkého průmyslu. Hadice, ložiska, ozubená kola, vrtáky, ohýbače plechu, usmívající se páni v oblecích, štíhlé dámy u pultů s bonbóny, obráběcí stroje, svařovací zařízení, zase páni v oblecích. Docela zívačka, Daniel Skulina a ostatní však mají blažené výrazy.
„Technika je prostě jako umění. Když si představíte, kolik přesnosti a práce vyžaduje, je to fantastické. Všechno je dokonalé a musí do sebe zapadat,“ přidává své nadšení Skulinův spolužák René Kalocsai. Zastavují se u každého pultíku s vystavenými serepetičkami a sledují je se stejným zapálením jako pohyblivá ramena strojů. Je jich tu nekonečně a skoro všechny vypadají stejně.
Kdo čekal nějakou interakci železa s lidmi, je zklamán. Najde jí jen minimum. Vše se pohybuje nezávisle na lidech a vystavené věci pozorujete jen očima, maximálně si je osaháte. Na hraní tady toho moc není. Pokud se nepohybujete přímo v oboru, není o co stát. Jestli je třeba tahle mašina posledním hitem sezóny, nepoznáte to, nejste-li odborníci. Pro laiky se jeví vše nudně a nevýrazně.
„Tohle je břitová destička,“ ohmatává děravý kus plechu Kalocsai. „Je parádní,“ spokojeně ji hladí rukama. Co je na ní tak super? „Železo opracovává železo, je to neuvěřitelné, ta preciznost!“ spokojeně ji žmoulá v dlaních. K jejich překvapení však železo dnes přeřízne i proud vody. Vysokotlaká tryska vykrajuje do železné desky obrázky slonů a motorek. Pro amatéra jednoznačně šlágr jeho dnešního zápasu s technikou.
Mí průvodci chrochtají blahem. A zřejmě i všichni kolem. Těžko předpokládat, že někdo zaplatí dvě stě padesát korun za balík nudy. Muži jsou zde v převaze, na ženy však není těžké v plných pavilonech narazit. Kovová láska si nevybírá.
Vystavené věci se lesknou čistotou, spolu s nažehlenými kravatami promotérů vyvolávají až vznešený dojem. Nakonec stejně skončí v zaprášené fabrice zamaštěné od oleje. Nicméně prodat je zde přicházejí „ti nahoře“. U svých pultíků nemají čas se nudit a kvapem vysvětlují parametry svých výrobků kterémukoliv potenciálnímu zájemci. Někdo přichází okukovat, někdo (skoro) tasí šrajtofli. Tohle je obchod, ne výstavka. A je v něm dost peněz.
„Jasně, že chceme taky ve strojírenství pracovat,“ shodují se dotázaní středoškoláci. „Když vidím tyto věci naživo, určitě mi pomůžou s rozhodnutím pracovat v oboru. Nebo si klidně jenom vybrat vysokou školu,“ zamýšlí se Skulina. „Nejvíce mě zajímají CNC stroje. Ty vyrábí hřídele nebo ozubená kola podle předem nastavených souřadnic. Na nich bych chtěl jednou pracovat. Tady vidím ty nejmodernější, v naší škole jsou dvacet let staré rachotiny,“ směje se Kalocsai.
Kluci sbírají cestou prezentační materiály firem. V některých je zhruba stejně zábavné počtení jako v telefonním seznamu. „Z toho bude mít radost náš učitel,“ ukazují na jeden z tisíce stejných obrázků. Radost z tlusté knihy plné čísel a nákresů mají i oni. Nohy bolí, slunko i v říjnu neúnavně peče, mraveniště na výstavišti neustává v pohybu. Strojírenský veletrh zmáhá. Ani po celém dopoledni se lásce ke strojům nedá naučit, i když by si někdo mohl mylně myslel opak.
Moje srdce zaplesá až v posledním pavilonu nad živou simulací lyžování či horské dráhy v jednom. To už musí být kumšt tohle vyrobit. Po řadách šroubů, matic a lisů chci nad touto virtuální realitou až vykřiknout. Praví strojaři ocení však „praktičtější“ věci, což laici nechápou.
I po třech hodinách chůze a křižování pavilonů se mí společníci dokážou nadchnout pro obyčejné ložisko ve vitríně. Skoro jim závidím. Tady posvačí, tady na chvíli sednou, loknou piva a jde se dál. Strojírenský svět je přece tak kouzelný. Musíte se do něj však narodit. Jestliže žijete v jiném, zastavte se na výstavišti jindy.
Jan Olšar
Články od brněnských studentů žurnalistiky čtěte zde: http://www.munimedia.cz/kurz/stisk/
