Většina lidí sledovala napjatou situaci na Krymu prostřednictvím internetu, novin nebo televize. Třiadvacetiletý novinář David Púchovský se na Krym podíval osobně na začátku března, kdy ruští vojácí začali s anexí tehdy ještě ukrajinského poloostrova. Vyslal ho tam slovenský deník Nový Čas, pro který mladý Slovák pracuje. V zemi strávil čtyři dny.
Jak se mladý redaktor dostane na Krym v tak vyhrocené situaci?
Myslím, že jsem byl vyslaný na Krym proto, že jsem předtím dokázal, že umím pracovat se zahraničními tématy a komunikovat s lidmi. Základem je nebát se kohokoliv oslovit, nebát se pracovního stresu a nebát se komunikovat v cizím jazyce, i když jej člověk neumí na sto procent.
Měl jste nějaké obavy před samotnou cestou?
Neměl jsem obavy, protože jsem situaci sledoval. Nemyslel jsem si, že se může něco zhoršit. Rusové i Ukrajinci v té době čekali na referendum, které bylo naplánované až po našem návratu. Nějaké konflikty bych čekal až po něm.
Překvapilo vás něco po příjezdu na Krym?
Nejprve vypadalo všechno v pořádku. Někteří lidé měli vojenské uniformy a sem tam se objevovali civilisté, kteří byli označení páskami na rukách. Když jsme však přijeli přímo do měst, napětí se stupňovalo. Byly tam různé demonstrace fanatických ruských obyvatel Krymu, kteří žádali zpět Sovětský Svaz a říkali mi, že Sověti přece pomohli i Československu.
V jakých podmínkách žijí tamní obyvatelé?
Na první pohled jsou některé budovy pěkné, hlavně turistické ubytovny. Celkově jsou tam však otřesné cesty a rozpadlé domy. Lidé žijí ve velké bídě. Myslí si, že jim Rusko pomůže, ale jim už není pomoci. Putina berou jako poslední možnost.
Jak na situaci reagovali Ukrajinci, se kterými jste se potkal?
Dostal jsem se do Sevastopolu a Simferopolu. Někdy bylo těžké najít Ukrajince, protože na Krymu je většina obyvatel ruské národnosti, především v Sevastopolu. Samotní Ukrajinci jsou ze situace nešťastní a chtějí patřit pod Ukrajinu. Někteří proto zvažují emigraci. Jich se však na názor nikdo neptá, jsou utlačovaní agresivními Rusy.
Jak se projevuje tento útlak? Máte osobní zkušenost?
Ano, za svou cestu jsem zažil několik takových situací. Například jedna Ruska měla na banneru před domem napsané, že podporuje Ukrajinu, ale jinak nic, co by Rusy uráželo. Ten banner ji chvíli poté, co si ho umístila na plot, roztrhali na kousky. Někteří byli doslova alergičtí na slovo Ukrajina, nemohli ho ani slyšet. Dalšího Rusa, který veřejně podporoval ukrajinskou stranu, dokonce fyzicky napadli.
Pocítil jste během pobytu strach o vlastní život?
Někdy jsem se cítil divně. Jednou jsme jeli autem v kopcích okolo základny, kterou z jedné strany obsadili Rusové a z druhé Ukrajinci. Blížili jsme se pěšky k plotu a jeden voják nám řekl, ať jdeme pryč, protože na nás míří snajpři. U dalšího plotu jsem viděl, jak na mě z dálky míří voják. Blíž už jsem tedy raději nešel. Věděl jsem, že se nic nestane, protože by jim to způsobilo velké problémy. Není to však pěkný pocit, když vás někdo má na mušce. Zajímavý byl i poslední večer na hotelu. Měl jsem obavy, že se něco stane, protože přesně v tu dobu jsem četl zprávy o tom, jak Rusové napadli první novináře a zbili je. Zabrali jsme proto nejbližší hotel u letiště a čekali na ráno. Z venku jsem slyšel velký hluk. Napřed jsem si myslel, že se tam střílí. Naštěstí jsem za chvíli poznal, že to je ohňostroj.
Co jste si z výpravy odnesl?
Byla to moje první novinářská zkušenost v zahraničí, která se netýkala sportu, ale politických událostí, takže mi určitě pomohla se pracovně zlepšit. Je vždycky lepší, když má novinář možnost jít přímo do terénu, a ne pořád sedět v redakci. Když se taková šance týká práce v zahraničí, je to o to lepší. Novinář totiž na takové výpravě nejenom píše, ale zařizuje spoustu jiných věcí. Musí umět oslovovat místní lidi, dobře si zorganizovat denní plán, rychle se zorientovat v cizím městě a v cizí zemi. Určitě na tuto zkušenost nezapomenu a využiju ji v budoucnosti.
David Púchovský se narodil v roce 1990 v Bratislavě. Zde vystudoval bakalářský stupeň žurnalistiky na Filozofické fakultě Univerzity Komenského. Od roku 2013 pracuje ve slovenském deníku Nový Čas v trvalém pracovním poměru. Předtím zde působil tři roky brigádně. Je zakladatelem největšího evropského fanklubu celku NHL Colorada Avalanche. S fanklubem, nazvaným Eurolanche, pořádá pravidelné zájezdy do Denveru, kde klub sídlí . S vedením zámořského týmu a některými jeho hráči udržuje kontakty.
Václav Petrů
