A pak že si štěstí za peníze nekoupíš

Obchodní talent je v současném světě cennějším artiklem než slušnost. Pokud se chystáte projít milánské Náměstí Dómu, měli byste mít tuto poučku na paměti.

Zrak je příliš zaneprázdněn obdivováním památek, než aby rozpoznal blížící se nebezpečí. Tělo strnulé v pevném postoji poskytujícím lepší oporu fotoaparátu není připraveno k rychlému ústupu. Mysl zasněná v neopakovatelné scenérii. Náhle se rozpoutává peklo. Zem se chvěje pod nárazy desítek párů nohou. To nebude dusot divokých mustangů. „Pozor!“ ozve se vyděšený výkřik, jehož poslední hláska uvízla původci v krku. Konečně je pozornost vytržena z opojení. Očím se naskýtá děsivý výjev. Horda senegalských kupců se řítí k naší pozici. Hladoví po ranních ziscích zabodávají pohledy do nebohých turistů. V mysli vyvstane děsivá myšlenka. Jsme ztraceni. Tady naše cesta končí, přátelé. Bylo mi ctí…

Že se celý příběh odehrál trochu jinak? Všichni očití svědci by dodnes přísahali, že to bylo přesně tak, jak bylo výše popsáno.

„Sorry, my friend. I’ve some present for you. It’s free," říká zcela bezelstně středně vysoký černoch zahalený do zimní bundy. Na ruku mi přitom váže jednoduchý náramek údajně pletený jeho ženou v Senegalu. Je to náramek štěstí. Jen co se obchodníkovi podaří ozdobu patřičně upevnit, vykřikne: „Five Euro!" Ostrým pohledem a mističkou z dlaně dává dostatečně najevo, že to myslí smrtelně vážně. Z kamarádského chlapíka se rázem stává nesmlouvavý obchodník „Five Euro. Are you kidding me?" zní přesto moje odpověď.

Opatrné rozhlédnutí. Ostatní členy výpravy si černoši rozebrali jako při osobní obraně ve fotbale. Jednu dívku dokonce zdvojili. Nešťastnice vytahuje peněženku a nabízí kupci po levici euro. Ten je nabídkou očividně uražen. Dvě padesát musí stačit. Dívka sype mince černochovi do ruky a obrací se k úprku. Pro tentokrát vyvázla.

Nohy opět šlapou dlažbu a hlava se na krku kroutí v nevěřícné grimase při vzpomínce na předchozí zážitek. Uplyne sotva třicet vteřin a máme tu dalšího vykutáleného obchodníka. „Where are you from, my friend?" vyptává se. Jistě si chce jen přátelsky popovídat. „Czech Republic? Yeah, Pavel Nedvěd," směje se černoch a uznale podává ruku k pozdravu. A je to tu. Opět nabízí stejný pletený náramek, jen s malou obměnou. Tentokrát si jeho partner v debatě náramek vysloužil za to, že není rasista.

Dobrá tedy. Proč si nenechat na ruku navázat druhý náramek. „Five Euro!" vykřikne znenadání černoch. Aha, tak to je ten důvod, proč by měl člověku stačit jeden talisman pro štěstí.

Náramek se ocitá na zemi. Nohy opět šlapou dlažbu. Tentokrát však v rychlejším tempu. I hlava se na krku kroutí razantněji než minule. Příště už se ošálit nenechám. Tady slušnost skutečně nemá co pohledávat.

Autor: Václav Bažant

Další články najdete na http://munimedia.cz/kurz/stisk/