Tuhle jsem šla kolem Luxoru. A pokaždé, třebaže sebevíc pospíchám, když míjím tuhle prodejnu mě zvědavost vytáhne po jezdících schůdcích do patra. Tam, kde se pravidelně křtí knižní novorozeňata. Někdy se jen zastavím. Někdy zůstanu delší dobu a jindy pádím za zanedbaným svědomím. Ale ve středu odpoledne mi odtamtud nedostala ani má přehnaná zodpovědnost.
Pan Svěrák tam totiž právě navlékal další černou perlu na jeho spisovatelský náhrdelník. Knižní perlu, která určitě celý šperk neznehodnotí.
Po strništi bos – tak nazval autor útržky vzpomínek, které proudily hlavou sedmiletého městského kluka, když se na dva roky ocitl na venkově. Je to soubor povídání pro dospělé i děti.
A k tomu se také vztahovala diskuse. Na dotaz - kdo by se z přítomných chtěl vrátit do dětských let - se zvedla jen jedna ruka. A co by pan Svěrák tedy dnešním dětem poradil? Aby se koukaly na dospělé. Jejich chování má velký vliv na budoucnost malého člověka. Klukům by pak z vlastní zkušenosti nedoporučoval pyromanské pokusy s třaskavinou nacpanou do lahve, která po výbuchu už zřejmě vratná nebyla (jak vtipně podotkl jeden divák).
Bohužel mi mozkový budík připomněl, že mám být v tu chvíli úplně na druhém konci Prahy. Nekonečná fronta odradila čekání na podpis. Tak jsem popadla knížku a pádila.
Mrzí mě sice, že její první stránka není ozdobena autogramem autora, ale to nemění na faktu mého budoucího čtenářského okouzlení. Protože každá řádka této vypravěčské laskominy je pocukrována poetickým humorem a opravdovým životem.
Nakonec rada – do téhle knihy se můžete začíst večer a poslední stránku otočit ještě tu noc. Ale nedělejte to. Položte si ji na noční stolek a pěkně ji tam hýčkejte alespoň několik chvil. Každý večer se pak budete mít na co těšit. Každý večer budete krásně usínat.
