Vždy, když odejde blízká osoba, je to smutná záležitost. Musí se vyřídit fůra administrativních věcí, ale ne vždy samotné vyřizování musí být tak nepříjemné, pokud potkáte správné lidi.....
...Stále si pamatuji, jak jsem byla stále v jakési mlze, když mi zemřel tatínek. Zemřel pár dní poté co zrušili přídavek na pohřeb 10.000- CZK, myslím, že by ho to celkem naštvalo. Nu což, jdu zařizovat. Smrt, daně a administrativa jsou věčné....
Vyzvednete oblečení ve špitálu a šupky dupky do pohřební služby. Dorazila jsem k baráku, kde byla umístěna, ale nedozvonila se, tak jsem zašla do „garáže“. Byly tam takové zvláštní vozíky s půlkulatými víky…divná auta, ale budiž. Naši pohřební službu vlastní Židovi, nabídli mi kávu. Odmítla jsem, ale pokecali jsme.
Pan Žid zavzpomínal na mého taťku a řekl mi. „A víte, že jsme byli u vás v ulici minulý týden? Těžko říct, toho si tak moc člověk nevšimne ;-) Tak jsem se zeptala: „a copák“ ?, odpověď byla, „no Vaše sousedka zemřela“ a jejej, bylo jí kolem čtyřicítky. A proč? „Zadusila se zmrzlou jahodou…“...zřejmě s lahví šampusu v ruce...
Ok, tak jsme se dohodli na nějakém tom promotion letáku, s tím stromečkem, někdo tam má takového toho ptáka – asi holubičku nebo tak. Dále tam patří něco, jako když herci děkují na Oscarech (rodina a známí)…děkuji své matce, bratrovi, otci, dědečkovi, sestřenici, bratranci, sousedce, že mi hlídala psa, režisérovi, že mi dovolil se s ním vyspat a klapce, že mi neuklepla nos.
Na tom letáku většinou nestačí – vzpomíná rodina. Musí být jmenováni všichni včetně prababičky a nevlastní babičky z otcovi strany, dcery s manželem, včetně milence…atd.
Mi tam tak nějak napsali „jen“ rodinu, páč, tehdy byl tisk ještě drahý a kdo si má na celou tu rodinu pamatovat, dnes by se to možná dalo už i vytisknout podle word šablony. Třeba by to šlo i uložit do dropboxu…
Tyhle typy „letáků“ se většinou vystavují na veřejném místě, u nás to byla například sámoška. Šla jsem se prodavačky zeptat, zda by mi mohli otevřít okno, kam se toto vystavuje. Stalo se a odházím domů. Jak decentně se holky ze sámošky dívaly jinam, když jsem to tam lepila, tak se poté všechny seběhly podívat na „konečně“ nějakou tu novinku ve vsi.
Přijelo pár gratulantů – pardon, přejitelů upřímné soustrasti, a kromě těch zvláštních obličejů, kteří tito lidé měli když dorazili, je nejvíce zajímalo na co vlastně umřel…asi jako, za co dostal toho Oscara…
Tati s láskou v srdci, Mirka
