Das ist my Platz (to je moje místo), řekl bez hnutí brvou, muž ostře řezaných rysů s kalhotami, které byl zavěšeny proklatě nízko…ani jsem nemrkla a splnila rozkaz: ROGER Přesedla jsem na místo,ze kterého jsem měla výhled ?..
obraz jakési pláže se zeleným mořem a uměle domalovanými palmičkami, velbloudy a lidmi. Čekala jsem na oběd. Jak došli ostatní, tak začal astmatický koncert, jen dirigent chyběl. Každý kašlal, jak a kdy se mu to hodilo a do jakéhokoliv talíře se mu to hodilo. Pár jich dorazilo z tzv. chodítkem, který v jejich případě sloužilo spíš jako osobní bar…
Vešla se na něj kávička, cigaretky, noviny a moučník (i ty věnované, či ukradené od ostatních). Řekla bych že tam měli i tajně ukrytou nějakou tu lahvinku – asi na trávení. Pochopila jsem jeho užitečnost. Moje tchýně byla například chodítkový mág! Jak jsme přijeli do restaurace, tak, než jsme vystoupili všichni z auta, tak babuška dodrandila rychlostí rychlejší, než je rychlost světla, ke stolu, takže jsme teoreticky mohli jen zaplatit a jet zpátky domů.
Co se týče našeho jídla, tak jsem nebyla od Čech moc daleko, obrázek níže mluví za vše. Můžeme hádat, školní jídelna, závodní jídelna, bistro v práci a nebo....manželka (jejda to bude bolet..):
Nicméně zpět mezi astmatiky, nutno podotknout, že astmatik jako takový ten pravý tam byl jen jeden, ostatní byly „jen“ silní kuřáci. Jedna paní kašlala tak intenzivně a zároveň systematicky, že když se jí nechtělo něco poslouchat, tak na intenzitě kašlání přidala – bohužel ostatní neslyšeli také nic. Často jsme neslyšeli ani vlastní prd – což je vlastně výhoda, jelikož toto chce utajit každý….Ha!
Hele véča, málem bych zapomněla: jdu do svého uzamykatelného boxu a velkým očekáváním, otevři jej a je to tam: kouká tam na mě velký, uprostřed talíře naaranžovaný BUŘT! Nutno podotknout i s kovovou svorkou, asi aby mě neošidili, nebo, že si to mám někam přivázat...
Ke snídani dorazil můj kovboj, zjistila jsem, že se jmenuje Stehno - Eduard Stehno (málem jsem se počůrala smíchy)…..nevětší „Kašláč“ seděl za mnou se jmenoval Hloušek, ten zároveň k tomu ani neslyšel ani každý a jediný bod denního programu a reagoval vždy stejně: „ ehm ehm ehm, kucky kucky, co jste řekl?“ Šéf zopakoval téma:“ ehm ehm ehm, kucky kucky aha“ Šéf se dotázal a chcete tam jít?: „ehm ehm ehm, kucky kucky kam“ No to jsem Vám teď říkal :„ ehm ehm ehm, kucky kucky, tak TAM já jít nechci“……
Jednou týdně jsme se orientovali na relaxační cvičení. Asi pořetí jsme používali stejnou metodu uvolňování:
Lehnete si na zem s polštářkem a dekou a posloucháte: Uvolněte a myslete na to: „Du bist am Strand…“(jste na pláži….). To bylo dopoledne, odpoledne jsme měli jiný název relaxačního cvičení: a začalo to: Uvolněte a myslete na to: „Du bist am Strand…“ - ouka už si to umím celkem představit.
Přišla třetí relaxační hodina a posloucháte: Uvolněte se a myslete na to: „Du bist am Strand…“Níže vidíte zdokumentované výsledky relaxací…:
Nahodila jsem ručník na rameno a vyrazila k šéfovi „cestovky“. Říkám mu, že nemám nic proti relaxačním cvičení, ale být 3x denně na pláži (a ještě k tomu bez moře), je na mě trochu moc.
Moje další zábava byla práce se sklem – jaké bylo mé překvapení, když při šel on, mého srdce šampón: celý Schwarzenberg, Ihned jsem se ho zeptala, jak se dělá do skla „ein Loch“ díra. Hned na první hodině ho to poněkud překvapilo, ale mě hold nic lepšího nenapadlo. Ale například jsem přišla na to, že brusný kotouč (na sklo) je super věc, páč obsahuje diamantový prášek a tam ve městě nebyla jediná manikúra. Mé akrylové nehtíky už byly moc dlouhé, tak když se nikdo nedíval, ojela jsem se brusným kotoučem a hned byly jako nové …ejhle mani a zadáčo! :-)
Nejlepší, ale bylo nakonec přátelství se Stehnem. A to budiž taktéž důkazem, že přátelství nepotřebuje slov!!….Po celou tu dobu jsem mu nerozuměla ani slovo…..chi chi.
