Život tropí hlouposti a armády také

Před městským nádražím v Kutné Hoře byl malý parčík - „pareček“ jsme tomu říkali. Nevím proč, ale naše parta kluků to považovala za svůj rajon. Naneštěstí měla jiná parta stejný požadavek, čímž byly naprogramovány pravidelné střety. Občas jsem přicházel domů s nějakou tou boulí, ale tatínek se raději na nic neptal. Byl to moudrý muž.

Naše boje vykazovaly střídavé úspěchy, až jednou se nepřátelé na nás vyřítili seřazeni v šiku a s praporem. Udělali si vlajku, a nebyli tudíž už pouhá tlupa kluků, ale armáda. Nevzpomínám si už, jak se nazývali, ale vím, že jsme tehdy zděšeně utekli. Jak bychom mohli obstát proti armádě?

Co ted’. Bylo nám jasné, že se musíme rovněž zorganisovat a že především potřebujeme jméno. Jmého, které by nahánělo hrůzu a vyhrávalo bitvy. Musíme prostě být armáda – jenže jaká? Dlouho jsme si lámali hlavy, až jsem dostal nápad. Nevím, kde jsem to slyšel, ale přišlo mi na mysl jméno vpravdě hrůzostrašné. Jméno, které dunělo ocelí a vonělo slávou. „Armáda spásy“ řekl jsem. „Budeme se jmenovat Armáda spásy.“  To bylo ono - nadšeně přijato. Takže druhý den jsme slavně vyhráli, když jsme se schovali do keřů, ze kterých jsem se na nepřátele vyřítili s klacky a s bojovým řevem: „My jsme armáda spásy.“ Utekli před námi jako hejno kluků, i prapor ztratili.

Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že armáda spásy je svobodná církev, která se neomezuje jen na kázání, ale pomáhá lidem i prakticky. Jejich heslem byla tři „S“. V angličtině jsou to začáteční písmena od: mýdlo, polévka a spása. Dát lidem najíst, dát jim čisté ubytování a vyprávět jim evangelium.

S touto církví jsem zažil ještě jednu veselou příhodu. Bylo to asi v roce 2000. Jeli jsme v létě stanovat na Sardinii, což znamenalo autem do Livorna a odtud lodí. Samozřejmě, když má člověk předplacenou lod’ a cesta do přístavu je poměrně dlouhá, přijede raději o nějakou tu hodinku dřív. Myslel jsem, že si před Livornem zajdeme někam na pláž, vykoupnem se, osvěžíme, něco pojíme a až pak pojedeme do přístavu. Jenže se mi nechtělo nechávat naložené auto s přivázaným surfem a plachtami někde na silnici. Zajel jsem na parkoviště, jenže odtud mne obratem vykázali - měla to tam zpachtované americká armáda. Druhé parkoviště to samé. Na třetím parkovišti mě uvítal černý seržant a ptal se, zda patřím k  U.S. Army. Při nejlepší vůli jsem nenašel nic, co by mne s tou organisací nějak spojovalo.

«Jste vůbec nějaká vojenská osobnost ?»

Musel jsem s hanbou přiznat, že nikoliv.

« Máte aspon’ něco společného s nějakou armádou ? »

Dostal jsem nápad. « Ano, to mám, občas pořádáme společné bohoslužby s armádou spásy. »

« Dobře, dáte mi 10.000 lir. »

Zaplatil jsem a šli jsme na střeženou pláž, vybavenou slunečníky, stolečky a lehátky. Pěkně jsme se uvelebili a příhlíželi, jak vojenská policie odhání černochy nabízející padělané hodinky a různé tretky. Správně – takoví obtížní cizinci. Auto nám hlídali ozbrojení parašutisté, takže jsme opravdu nemuseli mít žádnou starost.

Snad mi Armáda spásy odpustí a U.S. Army taky.