Vzpomínka na školu za socialismu

V poslední době se tu objevily blogy se vzpomínkami na socialismus vůbec a také na socialistické školství. To mne povzbudilo, abych také přišel se svou troškou do mlýna.

Tak tedy malá zkušenost z dětství. Nevím už do které třídy jsem chodil, myslím že do čtvrté, ale nejsem si jist. Bylo-li to tak, musel to být rok 1951/52 a nám školáčkům bylo kolem 10 let.

Dobře se ale pamatuji, jak k nám do třídy přišla zástupkyně ředitele školy. Byla to nesympatická starší paní, hubená, poměrně vysoká, tmavé vlasy měla stočené do jakéhosi uzlu. Pokud vím, neučila žádný předmět ani neměla žádnou třídu, zřejmě měla na škole funkci jakéhosi politického dozoru. Nevím to jistě, tehdy jsem se o takové věci nezajímal. Jen zřídka jsme ji potkali na chodbě, vždy vyzařovala pochmurnou vážnost, bez náznaku úsměvu. Přesně ten typ ženy, kterému jsme později posměšně říkali «Stalinovy sestry». Bez špetky humoru, přísná, s tvrdým pohledem, šli jsme jí všichni instinktivně z cesty.

Přišla tedy do naší třídy a pronesla řeč, jak se naše strana snaží, abychom se měli všichni dobře. Už se toho tolik vybudovalo a dále se buduje. Všichni upřímní občané se radují a přikládají ruce k dílu. Ale jsou tu nepřátelé, kteří se snaží naše úsilí sabotovat. Zesměšňují dosažené výsledky a rozšiřují lži o našem socialistickém zřízení. Dokonce se snaží navádět lidi k sabotážím a berou jim chuť do budovatelské činnosti. Dělají to tak, že na naše území pašují podvratné tiskoviny a neštítí se pomocí radia pronikat i do našich domácností. Jmenovala radio Svobodná Evropa a snad i Hlas Ameriky.

A pak přišla otázka: «Děti, je možné, že i vy jste to už někdy slyšely. Možná i váš tatínek už si to někdy doma pustil. Je tu někdo, kdo už to slyšel? Nemusíte se bát, my nikomu neublížíme, my jenom chceme vašim tatínkům vysvětlit, jak škodlivá taková vysílání jsou. Je tu tedy někdo, kdo už něco takového slyšel?»

Naštěstí už nám všem bylo jasné, že ve škole máme brát vážně počty a češtinu a i jiné předměty, ale jinak že si musíme dávat pozor. Takže se nepřihlásil nikdo.

Nic se tedy nestalo, ale když na to myslím dnes, je mi smutno. Snažit se dětem zlomit charakter, udělat z nich udavače, dokonce je svádět k tomu, aby udaly vlastní rodiče, na to je potřeba lidí opravdu bezpáteřních a zvrácených. Komunistická strana takové lidi potřebovala a dokonce si je vychovávala. Nepochybuji o tom, že tahle paní to neudělala z vlastní iniciativy, ale prostě to dostala nařízeno. Kolik takových asi bylo. Za trochu moci a peněz byli ochotni udělat i tu největší špínu.