Sladká i hořká Francie

Na jihu Francie na okraji Camargue se vyplatí navštívit městečko Aigues Mortes, což znamená « Mrtvá voda ». Je to prastaré místo, prý je v nějakých listinách zmíněno už kolem roku 100. Městské hradby jsou dodnes krásně zachovalé a celé místo si zachovalo neopakovatelnou atmosféru.

Městečko nechal postavit francouzký král v letech 1240 až 1248 jako přístav. Ovšem už asi 100 let po jeho dokončení začalo moře ustupovat a dnes je pobřeží vzdáleno víc než 10 km. Obyvatelé se pak začali živit těžbou soli a vinařstvím. Sůl se tam těží dodnes a místní vína mají velmi dobrou pověst.

Z dálky je vidět mohutná obranná věž « Tour de Constance ». Až ke špičce je vysoká 33 m, průměr je 22 m a zdi prý jsou 6 m silné. Věž se později nechvalně proslavila jako kruté vězení.

Místo rozhodně stojí za návštěvu. Osobní doporučení, které není v průvodci: Jak jsme procházeli uličkami, našli jsme veliký obchod se sladkostmi. Pečivo, turecký med, bonbony, čokoláda – vše pečlivě vyrovnané v regálech nebo na stolech. Skoro bych řekl, že přesně takhle si představuji « good old England » a ne jižní Francii. I když na cukrovinky moc nejsem, obchod mne uchvátil – myslím, že kdo tento krám neviděl, nebyl opravdu v Aigues Mortes.

Ovšem místo má i velmi hořkou historii. Ve zmíněné věži věznila římsko-katolická církev ženy hugenotů. Je to tragická kapitola dějin této církve. Hugenoti chtěli věřit podle Bible a podle svého svědomí, nikoliv tak, jak jim předepisovala církev. Aby je církev zlomila, začala věznit jejich ženy. Ve věži panovaly nelidské podmínky. Krajina je i dnes navzdory odvodnění velmi vlhká, skoro pořád tu vanou silné větry, takže ve vězení byla neustále zima, vlhko a průvan. K tomu absolutně nedostatečné hygienické podmínky - neštastné vězenkyně přežívaly průměrně rok až dva.

Výjimku tvoří známá Marie Durand, kterou církev zatkla, když jí bylo 18 let. Byla právě nekolik týdnů vdaná a přesto dostala doživotí. Její osud vzbudil ale ve světě tolik rozruchu, že nakonec musela být propuštěna. Dokázala ve věži přežít 38 let, ve kterých se starala o ostatní ženy, pečovala o ně a posilovala je ve víře. Přišla na svobodu jako stařenka s podlomeným zdravím, ale jejího ducha se nepodařilo zlomit. Její životopis je plný naděje a zájmu o lidi. Nežádala žádnou náhradu, ani restituci, ale dokázala všechno odpustit.

Městečko je krásné, vyplatí se ho navštívit, ale když jsem stál na Tour a přemýšlel o všech zdejších mučednicích, bylo mi smutno a ani všechny cukrovinky by nemohly zaplašit hořkost, kterou jsem cítil. Bylo nedělní dopoledne, slunce svítilo, z restaurací vynášeli stoly a židle, a dole právě šel farář na mši – jakoby nic. Jakoby nevěděl, co se pár metrů od kostela dálo. To je taktika všech, kdo zneužili moc  – mlčet a čekat, až lidé zapomenou. Ale co to má společného s vírou? Když věřit v Boha, potom tak, jako Marie Durand, a ne jako její kati.

Tady je pár obrázků:

Pohled z věže ukáže vodu na všech stranách - plavební kanály, saliny, etangy ... Je to prostě vlhko.

Konečně se dostáváme k cukrovinkám