Bylo nám dopřáno, že jsme mohli projet kousek – spíš kousíček – Kanady. Vrchol byla jízda po Icefields parkway – silnice mezi horskými středisky Banff a Jasper. Naprosto nezapomenultelné zážitky.
Pár obrázků vyfocených jen tak za jízdy z auta:
Byly to nezapomenutelné zážitky, ale člověka nezmění to, co vidí zvnějšku, nýbrž co zažije s ostatními lidmi a co se ho dotkne uvnitř.
Naše cestování už se chýlilo ke konci, zbývala ještě návštěva přátel ve Vancouveru a pak odlet domů. Přespali jsme v městečku Golden. Druhý den bylo počasí dost špatné, takže z návštěvy horského střediska Kicking Horse sešlo. Jeli jsme po silnici č. 1 - Trans-Canada Highway. Oni to mají myslím obráceně než v USA. Tam se silnice číslují tak, že liché vedou od severu k jihu a sudé východ – západ. V Kanadě jednička vede ve směru rovnoběžek, tedy východ – západ.
Takhle ta dálnice vypadala asi před 100 lety (Foceno z plakátu v restauraci v Golden):
Takhle se po ní jede dneska:
Byla mlha, všude kolem hory, ale neviděli jsme skoro nic. Jezero Shuswap Lake odhalilo jen kousek, takže další mírné zklamání. Chtěli jsme dojet do Kamloops, ale potřebovali jsme si trochu odpočinout. Něco pojíst a protáhnout si záda. Byla tam jakási malá osada, manželku fascinovaly stromy - jako všude v Kanadě. Sjel jsem tedy z dálnice a zajel na volné prostranství.
Tahle osada to byla:
Zaparkujeme, procházíme se a manželka vytáhla nějakou tu svačinu. Kousek dál byly malé domečky a z jednoho po chvíli vyšel starý pán. Chvíli nás pozoroval, jak jíme sendviče a pak přišel a oslovil nás. Prý "vy jedete až z Utahu, taková dálka." Tam jsme si totiž půjčili auto a měli jsme tamnější číslo (myslím, že se v Čechách říká SPZ). «Jak dlouho jste už na cestě?» Když se dozvěděl, že už skoro tři neděle. hned nabízel: "Pojdte ke mně dovnitř, já vám udělám něco teplého." "A kam až jedete?" "Do Vancouveru? No to je také strašně daleko. Nechcete u mě přespat? Mám v jednom pokoji dvě postele, které nepotřebuji, je tam teplo." Zdvořile jsme ho odmítli, protože jsem prostě museli jet dál, ale bylo to strašně milé. Nevím už, jak se to tam jmenovalo, ale často na toho dědouška vzpomenu. Sám bych asi nedokázal jen tak spontánně pozvat dva úplně cizí lidi na noc domů.
Mám na Kanadu hodně vzpomínek a nádherných. Je to úžasná země. Moc rád bych se tam ještě podíval. Ale tahle vzpomínka je jiná, jaksi teplejší. Ten pán nám vlastně nic nedal, ale ve skutečnosti nám dal moc. Ukázal, že má dobré srdce a že je ochoten pomoci. To je velká věc. Člověk je na druhém konci světa, v úplné cizině, sám a najednou o tebe někdo projeví zájem, nabídne pomoc, třeba maličkost, ale znamená to strašně moc. Už nejsi sám, ale potkal jsi člověka, přítele. Byli jsme i před tím šťastní a spokojení, ale od této chvíle i ten půjčený Jeep jel nějak radostněji.
