Ruština a škola vůbec

Ve čtvrté třídě začínala výuka ruštiny. Pamatuji, jak na první hodinu přišel kromě pana učitele – už nevím, jak se jmenoval - i řiditel školy.

Ten pronesl slavnostní úvod, jaká je to výsada učit se novou řeč a k tomu ještě řeč našich osvoboditelů.

Dost dlouho mluvil o tom, jak nás rudá armáda osvobodila a potom se zeptal, zda někdo třeba ještě nezná nějaké ruské slovo. «Děti, ještě to není tak dávno» – psal se rok 1950 – «co sovětští vojáci byli mezi námi. Žili u nás, mluvili s námi, tak určitě ještě někdo nějaké to slovo zná.» Myslel to dobře pan ředitel, ale přihlásil se jeden snaživý chlapeček a netuše, jakou vyvolává pohromu, pronesl ruská slova, která znal každý Čech - a asi i každý Polák, Němec, Rumun, Bulhar, prostě všichni, kam hrdinná armáda osvoboditelů zavítala. Ta slova zněla: «Davaj časy!»

Nikdo se nesmál, tak to skutečně bylo, všichni jsme ta slova znali. Já osobně dokonce hořce litoval, že jsem si na ně nevzpoměl sám, byl bych se býval také rád blískl znalostmi světové řeči. Naprosto jsem nechápal, proč řiditel našeho spolužáka vůbec nepochválil, ale striktně mu poručil, aby se posadil a pak zachmuřeně odešel. Nato pan učitel nařídil, abychom si otevřeli učebnice a začal vysvětloval azbuku. Jo, ruština, to musela legrace stranou.

Tehdy byla škola organizována tak, že až do páté třídy se tomu říkalo obecná škola a chodili tam kluci i děvčata společně. Ta byla v Kutné Hoře v budově t. zv. Masarykovy školy, lidově «masaryčka». Po absolvování pěti tříd obecné školy se přecházelo do t. zv. měšťanky (měšťanské školy), do které už chodili kluci i dívky zvlášť. Byly to 4 ročníky, já zažil už jenom jeden, protože na jeho konci přišla reforma školství. Byla zavedena t. zv. osmiletka – později devítiletka, kde už byli kluci a holky zase dohromady.

Ten první a jediný rok měšťanky jsem absolvoval v budově, která nesla název «Škola Komenského» - lidově «komenda». Naším třídním byl Pan Učitel Švarc. Píšu velká písmena, protože to byl opravdu Pan Učitel. Skaut, sportovec, spravedlivý člověk se správným humorem, my kluci jsme ho milovali. Učil nás matematiku, možná i další předměty, také tělocvik. O prázdninách vedl skautské tábory.

Na ruštinu jsme měli pana učitele Výborného, byl to bývalý legionář, moc hodný člověk. Ale když se rozlobil, prý přecházel do ruštiny a volal na provinilce: «Padaždi, padaždi, já tě rozšlapu.» To nám vyprávěli starší kluci, já to nikdy nezažil. Ale říkalo se mu kvůli tomu Padaždík, neboli Páda. Vedl mičurinský kroužek, kam jsem chodil kvůli němu, cítil jsem, že to je «správnej chlap» a navíc měl koně a vůz a my jsme s ním mohli jezdit, když bylo potřeba něco přivézt. V létě s tím koněm a vozem jel do jižních Čech, kde u Třeboně s panem učitelem Švarcem vedli skautský tábor. Vezl tam stany a zásoby a na cestu brával několik kluků. Jeli tam asi tři dny a ti kluci nám pak celý rok vyprávěli, jaké to bylo senzační, když večer zastavili někde u lesa, kůň se pásl, oni si něco uvařili na ohni a pak spali pod plachtou na voze.

Takoví učitelé své žáky formovali, byli jim příkladem a myslím, že každý z nás na ně rád a vděčně vzpomíná.