Reaguji na článek pana Jana Zieglera, který vyšel na «Neviditelném psu» 3. srpna t.r. Zde Jedná se v něm o knězi Janu Želivském, popraveném v Praze v roce 1422, kterého článek srovnává s islamistickými džihadisty.
Proti Janu Zieglerovi nic nemám. Jeho příspěvky čtu a většinou s jeho názory souhlasím. Je mi sympatický už tím, že žije v mém rodišti, tedy «v Budějcích». Ovšem zmíněný článek vzbuzuje rozpaky. Překypuje slovy jako «fanatik, náboženský blouznivec, zločinec, zfanatisovaný dav, brutální násilí». Cituji: «Praha se tak konečně zbavila teroru, při kterém si nikdo nemohl být jistý životem. Jeho původce náboženský blouznivec Jan Želivský je zločinnou postavou české historie. srovnatelnou s islamistickými radikály páchajícími teroristické útoky proti nevinným lidem.»
Není to trochu silné kafe? Vím, že Ziegler je horlivý zastánce katolické politiky, na což má jistě právo, ale myslím, že historii je třeba posuzovat střízlivě a nestranně. Pro Zieglera je husitství tou nejtemnější dobou českého národa. Ale uvědomuje si, že kdyby se katolická církev chovala tak, jak se křesťanská církev chovat má, že by husitství nikdy nevzniklo? Mistr Jan z Husince chtěl pouze napravit ty nejhorší zlořády v církvi. Proč na jeho kázání slyšelo tolik lidí? Protože říkal to, co oni sami viděli a čím trpěli.
Pokud Ziegler dokáže napsat: «Mně osobně jsou tak nějak bližší hříšní katoličtí preláti na Kostnickém koncilu, kteří si užívali s prostitutkami, než náboženští blouznivci typu Želivského. Ti první jsou tak nějak lidští, ti druzí nebezpečnými šílenci.» (mimochodem - proč ten 7. pád?), ocitá se mimo realitu. Takhle se o historii nedá uvažovat. Vysokého katolického duchovního, který od ostatních lidí vyžaduje mravní čistotu a sám slíbil život v celibátu – tedy ve zdrželivosti – prostě nelze omlouvat tím, že jeho hřích je lidsky pochopitelný. Ano, je možno ho lidsky chápat, ale jeho jednání je nutno odsoudit. Jinak by to znamenalo, že dnes třeba korupci úředníka, který náleží stejné politické straně jako já, budu chápat, bude mi to "tak nějak" blízké a nebudu to odsuzovat. Ale naopak budu co nejpřísněji volat po odsouzení nějakého radikála, který se proti korupci mého známého vzepřel. Etické normy musí platit bez ohledu na moje osobní sympatie. Pokud by tomu tak nebylo, mohl by pan Ziegler napsat třeba i větu, že jsou mu – tak nějak - blízcí kněží, kteří v naší době zneužívali děti.
Myslím, že Ziegler to tentokrát trochu přehnal. Je třeba vidět tehdejší události ve světle tehdejší doby a ne je soudit měřítky naší doby a navíc ještě zbarvenými osobní politickou sympatií. A je třeba objektivně přiznat i chyby vlastní církve nebo vlastní strany. Jinak jsme stejní fanatici, jako ti, které Ziegler odsuzuje. A to budí jen vzájemné pohrdání a nevraživost.
Poznámka. V dnešním (pátek 5. 8.) vydání «Neviditelného psa» se ke zmíněnému článku vyjadřuje i pan Stejskal. Měl jsem pochyby, zda je nutné můj článek, napsaný včera, vůbec uveřejnit, protože pan Stejskal to napsal mnohem lépe než já, ale nakonec tak činím - jak se říká: "Dvakrát přišité drží lépe."
