Četl jsem tady v poslední době několik blogů o manželství a většinou byly dost pesimistické. Za pár měsíců po svatbě se manželé hádají, v posteli je to úplná katastrofa a začínají myslet na rozvod. To je velká škoda a rád bych tedy také přispěl svou troškou do mlýna.
Snad je jasné, že kdo se žení či vdává, čeká něco hezkého. Jenže proč se tato očekávání tak často nenaplní? Proč nepřijde ta krása, na kterou jsme se těšili? Problém vidím v tom, že většina lidí chce něco hezkého dostávat. Chtějí být milováni. Ale už nemyslí na to, že musí lásku také dávat.
Manželství může být opravdu krásné, ale určitě to není zadarmo. Vztah se musí vybudovat. Když se lidé berou, jsou zpravidla pouze zamilovaní, ale to se během pár měsíců vytratí a když se nevybuduje láska, zbyde pouze zvyk nebo společné zájmy, ale to je hrozně málo.
Člověk si to asi uvědomí dost pozdě, ale manželství je podle mě něco jako škola lásky. A láska není ani zdaleka jen sex či erotika - to k tomu jasně patří, je to krásné, ale je to jen malá část. Láska znamená myslet na svého partnera a přemýšlet, čím bych mu mohl udělat radost. Jak bych mu ukázal, že ho mám rád. Jak ho potěšit. Protože jsme v podstatě hrozní sobci, chceme, aby to ten druhý ukazoval nám, jenže to nikdy nebude fungovat. Musím začít u sebe a mít trpělivost. Musím se to učit.
Velmi důležité přitom je, jak zacházím s chybami svého partnera. On je určitě má a člověk si někdy až říká, jakto že jsem to neviděl, když jsme spolu chodili. Jenže já mám těch chyb taky dost, ale bud‘ je nevidím, nebo je neberu vážně. Je to takové pokřivené vidění. V Bibli je na to krásný příklad: Člověk viděl, že kolega má v oku malou tříštičku a chtěl mu ji vyndat. Jenže přehlédl, že sám má v oku úplný trám. Je to přehnaný příklad, ale jasný. Vidět svoje vady je mnohem těžší, než vidět vady těch druhých. Je důležité chyby toho druhého prostě nést a pokud možno beze slov mu pomáhat, aby je překonal.
Stejně důležité je vidět jeho klady a umět pochválit. Pochvala povzbudí a potěší. Když pochválíš, ukazuješ, že jsi si všiml toho dobrého a že jsi za to vděčný. Tím ho motivuješ, aby to dělal dál. Tady máme my Češi opravdu co dohánět. Neumíme udělat a ani přijmout kompliment. Až v emigraci jsem se naučil, jak důležité je člověka za něco pochválit, nebo pochvalu přijmout. V Čechách jsme si spíš udělali legraci, ale dost často v tom byl osten. Poděkovat manželce za dobré jídlo, to je základní zdvořilost. Stejně tak pochválit manžela - třeba že tu poličku přidělal fakt perfektně. Hlavně si dávat pozor na slůvko „ale“. Znáte to: „No, není to tak špatné, ale...“ A pak přijde sprcha.
Nevím v čem to vězí, ale my Češi mluvíme dost negativně. Malý příklad: Telefonuji do Čech, pozdravíme se a já se ptám: „Tak co, jak se máš.“ A předem už vím co přijde – hlas jak na pohřbu: „Aaale, de to.“ Vede se mu dobře, ale neumí nebo nechce to dát najevo. Takovýhle postoj je pro manželství dost těžký, nedává to žádnou radost.
Chce to trochu přemýšlet. Ráno se zamyslet – čím bych mohl své ženě, nebo svému muži dneska udělat radost? Co by ho potěšilo? A večer – jak proběhl den? Udělal jsem něco dobrého? Jak se můj partner asi cítil?
S tím souvisí také umět přiznat chybu a omluvit se. Člověk se tím pokoří a jaksi se tomu druhému vydá na milost či nemilost, protože přiznal svou chybu. Jenže když ten druhý to přijme a odpustí, chyba se vlastně smaže a jede se dál.
Láska nejsou jen polibky a sex. Láska je praktická. Znamená třeba, že když přijdeme z procházky, nechám svou ženu, aby si sedla a ten čaj, na který se oba těšíme, udělám sám.
Do vztahu se musí investovat, ale vyplatí se to. Jen tak přeletovat od kvítku ke kvítku nakonec nepřinese nic. Člověk zůstane vposledku sám. Ale když dva lidi se chtějí opravdu mít rádi, jsou spolu štastni i když zestárnou. Nikdo z nich není sám. Vím o čem píšu.
Když to ted‘ po sobě čtu, není to žádný velký objev. Popsal jsem vlastnosti, které by se měly pěstovat nejen v manželství, ale ve všech mezilidských vztazích. Vlastně jsou to typické křest‘anské vlastnosti. Nelze se tomu divit, protože manželství je instituce, kterou hned na počátku ustanovil Bůh. O Bohu nechceme nic slyšet, proto se rozpadají manželství a proto se rozpadá i společnost. Vím, že i nevěřící lidé mohou mít pěkné manželství, ale kdo žije s Bohem, má to mnohem snazší.
