Autoři blogů se vzácně shodují v tom, že žijeme v době morální krize a že i současná krize hospodářská vychází z této krize morální. Není třeba diskutovat, zda ji zažíváme či ne. Stačí se podívat třeba jen na dnešní zprávy a komentáře ke vzrůstající nenávisti mladých k důchodcům. Kde jsou ale kořeny této krize?
Třetí kapitola Bible přináší nesmírně zajímavý příběh o pádu člověka. Zanechme ted´ úvah, zda to tak opravdu bylo či ne a zabývejme se pouze samotným příběhem a snažme se vyloupnout jeho jádro.
Bůh prvním lidem zakázal, aby jedli ze stromu poznání dobrého a zlého. To naprosto neznamená, že by se neměli naučit rozpoznávat, co je zlé a co je dobré. Bůh si nepřál a nepřeje lidi omezené. Oni dobře věděli, co je dobré – a zlé vlastně ještě ani neznali.
Ale když had sváděl Evu, aby zakázané ovoce utrhla a jedla, řekl jí: „Budete jako Bůh.“ Tady leží klíč k výkladu tohoto příběhu. Člověk na to skočil - chtěl být jako Bůh. Co to znamená? Bůh nejen ví, co je dobré a co je zlé, on to rozhoduje. Protože je Stvořitel, má jako jediný schopnost i právo stanovit, co je pro stvoření dobré a co je zlé. On jediný má právo dávat morální zákony a určovat, co je dobré a co zlé.
Tento příběh říká, že jsme vztáhli ruku po něčem, co nám nepřísluší. Pravidla morálky si nemůžeme určovat sami, ta jsou nám dána a pokud je odmítáme a sami si hrajeme na bohy, sklízíme nutně nepořádek a anarchii. Bůh totiž může být pouze jeden, jinak by nebyl Bůh. Když my všichni chceme být bohové, jsme bud kašpárci nebo zločinci.
Dlouhé věky určovalo pravidla naší morálky křestanství. Evropské zákony vycházely z Bible, především z Desatera přikázání – nepokradeš, nebudeš lhát, nezabiješ atd. To jsou normy, které lidem dal Bůh a jsou pro nás dobré. Bohužel církev si osobovala víc práv, než jí přísluší – i ona podlehla pokušení hrát si na Boha. Nakonec ji lidé odmítli, jenže „vylili s vaničkou i dítě“. Odvrhli církev, ale s ní i to dobré, Boží zákony a Boží normy.
Dnes jsme na Bohu nezávislí, tedy autonomní. Řecké „nomos“ znamená zákon a auto-nomní tudíž znamená, že každý chce být sám sobě zákonem. Každý chce žít tak, jak to sám považuje za dobré a jak jemu to vyhovuje. Pochopitelně se prosadí ti nejtvrdší, nejbezohlednější, největší křiklouni. Ti pak určují pravidla kolektivu a tím se naše etické normy neustále snižují.
Apoštol Pavel píše, že na konci věků se objeví člověk bezzákonnosti, který se sám bude vydávat za Boha. Člověk na Bohu naprosto nezávislý a jeho normy odmítající. Má to podle Pavla být doba velmi těžká, směřující ke konci. Nejsem pesimista, když ale čtu zprávy o tom, čeho jsou lidé schopni, a jak se společnost vyvíjí, mám docela strach. Sklízíme ovoce toho, co jsme si vzali – každý z nás chce být malý bůh, každý z nás chce sám rozhodovat, co je dobré a co ne. Pokud to nezměníme, nemůže to dobře skončit.
