„Tak nám tu zase postaví nějakou kostku“.

„Tak nám tu zase postaví nějakou kostku“, mohl by zaslechnout náhodný návštěvník od stolu jakési žižkovské, ale možná i vysočanské, smíchovské, karlínské, pankrácké či jaké ještě jiné putyky. Na mysli bude samozřejmě stavba nějakého kancelářského objektu, business parku, nákupní galerie či „bydlení v zeleni“.

Při listování čtvrteční MF Dnes mne zaujala soutěž studentů architektury nazvaná „Jak se bude v Praze bydlet v roce 2050“.

První co mi okamžitě vytanulo na mysli, jsou komunistická „Ábíčka“, tedy časopisy ABC ve kterých, s patřičnou dobovou propagandou světlých techno-zítřků, byly čas od času zobrazovány naivní futuristické vize na téma „Praha roku 2000“, „Město budoucnosti“, „Nahradí nás inteligentní stroje a roboti“ a podobně... Z obrázků pak na člověka zíraly prostorové 3D křižovatky proudů jakýchsi auto-vznášedel, pohybujících se v několika vrstvách nad sebou mezi nebetyčnými mrakodrapy. To vše korunovala záře neznámého původu a kopule jakési umělé atmosféry, protože tu přírodní jsme si stačili už dávno zničit...

Druhá věc, která mě při pohledu na návrhy studentů-architektů napadla, je důvěrně známá. Jedná se o panelák, kancelářskou budovu a o notoricky známou kombinaci „sklo – beton – ocel“. Ano, přesně nějakou podobnou koncepci navrhují tři z pěti zobrazených návrhů, přičemž ten největší „panelák“ dostal první míso...

 On by mi ten „panelák“ ani moc nevadil, kdyby byl dobře urbanisticky zakomponován. O to se pokusil další z finalistů, který navrhnul jakýsi životný prostor dobře fungující ulice, byť budovy jsou, dle mého názoru, právě oním čirým příkladem typu „sklo-beton-ocel“. Další finalista rozehrál jakýsi shluk kostek v zeleni, což porota vyhodnotila jako „do sebe uzavřenou urbanistickou koncepci“. Na mysl se vkrádá myšlenka, co bude okolo? Bude komplex obehnán jakýmsi prstencem budov a zatímco uvnitř vznikne „zelený ráj klidu“, venkovní prostor padne na oltář automobilismu a vandalství?

Máme tu tedy dva směry, které nejsou z urbanistického ani sociálního hlediska příliš šťastné. Prvním je tzv. „dům v zeleni“, druhým pak „do sebe uzavřené ghetto“.

V prvním případě může jít o zajímavou architekturu jednotlivých budov, ale z urbanistického hlediska je to sídliště. Stavby jsou v nějakém prostorovém obrazci rozházené do zeleně, jsou solitérní a celý komplex není příliš městotvorný. Navíc se většinou jedná o monofunkční plochy, což posvěcuje i územní plán. U obytné čtvrti vznikne město duchů přes den, u kancelářských „parků“ pak v noci. Lidé logicky takové bydlení pojímají čistě jako noclehárnu. Za prací jezdí do business parků, za zábavou či nákupy pak buď „do města“ a nebo do nákupní galerie. Obojí navíc generuje nutnost neustálých přesunů a dojíždění, se všemi důsledky pro město a jeho dopravní síť.

Ještě o stupeň horší varianta „individuálního urbanismu“ je „do sebe uzavřené ghetto“. Zde se vkrádá na mysl několik věcí. Jednak je to absolutní popření veřejného prostoru, potom ohromná nedůvěra k obecnému bezpečí a nakonec podivná segregace výlučných skupin od společně sdíleného prostoru.  Uzavřené urbanistické celky často mívají svojí vlastní ochranku, vstupní brány, vrátnice, kamerový systém a domovní řád. Je to stát ve státě, který budí odpor a trochu i strach. Lidé z tohoto bezpečného ráje pak vyjíždějí lesklými automobily do okolního chaotického světa, dokonale izolováni od všeho nepříjemného, zavazujícího, veřejného...

Moc si přeju, aby architekti nalezli společné slovo nejen s urbanisty, ale i se sociology, psychology, umělci, štamgasty a občanskými sdruženími. Aby odhodili něco ze své arogance, která se pak zračí v budovách, které jsou sice zajímavé, ale svým způsoben naprosto neživotné, někdy dokonce vůči svému okolí i vyloženě nepřátelské.  

Byl bych velmi rád, kdyby na místě například Nákladového nádraží Žižkov vznikla dobře urbanisticky zvládnutá čtvrť. Ať moderní architektura ukáže, že umí spolupracovat s urbanisty a vytvořit čtvrť příjemnou k životu. Ne čtvrť automobilů, parkinghousů, výškových lesklých solitérů a do sebe uzavřených urbanistických celků, ale čtvrť promenád, obchodů, hospůdek, bytů, kanceláří, škol a veřejné dopravy.  Teprve až v podobné čtvrti vznikne hospoda se štamgasty, kteří budou živě probírat místní dění, pak budu mít pocit, že vzniklo něco hodnotného. Teprve až v roce 2050 strejda u piva prohlásí, že je dobře, že tady nepostavili ty „kostky“, pak, i když bude vše vyvedeno v materiálu „sklo-beton-ocel“, vysmeknu architektům poklonu.

 Mj. Ten strejda u piva tu bude v roce 2050 daleko spíš, než 3D křižovatky, veřejné lety na Mars, absolutní technosféra či vševládnoucí virtuální realita. A to je dobře!