Těžko na cvičišti, těžko na bojišti

O otázce čím budu, až budu velká, jsem měla jasno poměrně brzy. Fáze „zpěvačka“ mě přešla někdy v první třídě, kdy jsem během hodiny hudebky uznala, že bát se zazpívat před svými spolužáky by mohlo být drobnou překážkou. Éru „budu modelka“ ukončilo zjištění, že prdelatou holku na mole nikdo nechce. Doktorka mě přešla po prvním omdlení na odběru krve. Takže zhruba od šesté třídy jsem měla jasno – budu novinářka. A nejlíp sportovní.    

Teď by se slušelo říct: „A jak řekla, tak udělala.“ Zklamu vás . Na sportovněnovinářský vrchol  je cesta nejspíš dlouhá a trnitá, pro holku navíc lemovaná výkřiky typu: „Vždyť jako ženská nepozná ani zakázaný uvolnění!“ popřípadě „Slečno, vraťte se k plotně!“ a já se teď možná vyškrábala někam do základního tábora.

Abych se mohla škrábat dál, nejspíš v základním táboře (rozuměj v redakci  jednoho hokejového klubu) nějaký čas pobudu a pokusím se vstřebat zjištění, že většina školních pouček „jak být  dobrý pisálek“, je vám v určitých situacích fakt k ničemu. 

Pokud existuje nováčkovské peklo, tak má určitě podobu boudičky přilepené těsně pod střechou chomutovského zimáku a hlavním pekelníkem bude člověk, který se rozhodl, že zápas, který jsem měla sama poprvé okomentovat v textovém online přenosu, pustí do televize.

Všechno proto bylo vzhůru nohama.                                            

„Nahoře vedle hlasatele máš místo, kde se připojíš na internet a perfektně uvidíš na plochu,“ tvrdil mi ještě ráno kolega. Když jsem mu pak deset minut před zápasem volala, že si moje místo spolu s internetovou zdířkou uzurpoval grafik z ČT, jen povzbudivě dodal: „To víš, televizní přenos je televizní přenos, ale ty si určitě nějak poradíš.“   

Sice nejsem technicky zrovna zdatná, ale to, že online přenos pravděpodobně nenapíšu, když nebudu online, mi došlo hned. Takže jsem měla deset minut na přesvědčování pana grafika, že já připojení potřebuju opravdu víc  a on si tu předzápasovou šachovou partii po síti holt pro jednou odpustí. Nejspíš mám přesvědčovací talent (ale spíš jsem mu lezla tím klevetěním děsně na nervy), protože po necelé minutě vyrval datový kabel ze svého noťasu a div mi ho nenarval do krku.

Strategickou pozici na měkké polstrované židli hned u okna ale opustit odmítl ("Musím vidět, abych věděl, co dávat do grafiky, JASNÝ?!" Ujištění, že bych mu vyloučení a branky hlásila, jsem z obavy o svoje zdraví už radši spolkla:)) Na mě tak zbyla jen rozhrkaná dřevěná stolička a výhled na polovinu hrací plochy. Dalších čtyřicet minut jsem proseděla-proklečela na tom kusu nábytku, kterému jsem věřila, že pode mnou nerupne, asi tak jako mojí dětské doktorce, když se ke mně kdysi dávno blížila s tetanovkou a říkala: „Neboj, to nebude bolet!“

Kdyby navíc moje krční obratle uměly mluvit, tak by sprostě nadávaly, ale pologymnastickou polohou jsem zvýšila procento ledové plochy, kterou jsem viděla, na víc jak tři čtvrtiny. To, že do těch zbývajících neviděných pětadvaceti procent patřila i jedna z branek, nebyl sice ten nejideálnější stav, ale ve chvíli, kdy mi hráč zmizel „z dohledu“, jsem svojí pozornost přesouvala na publikum na hlavní tribuně. Podle jeho reakce jsem pak v přenosu tvrdila, že „domácí hráč přestřelil plzeňskou branku“ popřípadě, že „hostující gólman předvedl výborný zákrok a zabránil téměř jistému gólu“.

Takže doufám, že nikdo nesledoval zároveň online přenos a televizní vysílání, protože pak by si musel vážně říct, že „ta holka by se měla vrátit k plotně“.

Totální inferno přišlo na začátku třetí třetiny. Ve světlech, která jela kvůli televizi na sto procent, luplo a všechno se odporoučelo do tmy. Světla nad plochou, světelná informační kostka i celý slavný online. Přišla jsem nejen o připojení, ale v následném přesunu po temných schodech v zázemí stadionu málem i o zdravé nohy a funkční notebook. Nedobrovolný pokus o trojné salto s pěti vruty jsem ale naštěstí utnula kecnutím na zadek hned v zárodku.

Statistiky do systému jsem dopisovala v potu tváře a s hrůzou v očích až z domova jen podle vlastních poznámek, které se spíš než číslům a jménům hráčů podobaly egyptským hieroglyfům –  psaní na papír vedle počítače s pohledem upřeným do monitoru ještě potrénuju.

Ten večer jsem měla chuť sepsat manifest „Nenávidím hokej, online přenosy, ČT a nikdy už nebudu psát o sportu“, místo toho jsem ale na otázku šéfredaktora: „Tak jaký to bylo? Na poprvý z toho blbýho místa, když ti tvoje zabral ten z televize, asi fofr, ne?“ odpověděla: „Nééé, v pohodě, klidně si to dám příště z toho místa znovu.“

A teď jen doufám, že mě nevezme za slovo:)